Příspěvky

Závislost na pomáhání ostatním

Rádi se pohybujeme kolem pozitivních lidí. Pokud však chceme blízkost a hlubší přátelství, budeme se muset ukázat i ve smutku, zklamání či strachu. To samé platí o našich přátelích. I oni budou muset ukázat své bolístky, aby mezi námi vznikla důvěra a blízkost. Kde je však rozdíl mezi opravdovým přátelstvím a trávení času s lidmi, kteří mají stále nějaký problém? Jak poznáme, že jsme v přátelském vztahu nebo že se stáváme závislí na pomáhání ostatním? Prošla jsem si mnoha zkušenostmi v mém životě, kdy jsem vztahy zakládala na pomáhání ostatním. Je to krásná vlastnost, chtít pomáhat ostatním, chtít aby měli krásnější a jednodušší život. Je to dar, umět lidem pomáhat. Tento dar je však nutné navigovat tak, abychom uměli vytvářet zdravé vztahy, které nejsou založeny pouze na pomoci, ale také na hloubce, sdílení, blízkosti, radosti a vzájemné inspiraci.  Pokud jste empatičtí, tak jako já, přirozeně budete chtít být přítomní pro přátele, když se jim nedaří.  Změna však nastává v okamžiku, k

Jak jsem si myslela, že musím být silná

Za tuto iluzi nikdo jiný nemůže. Žádná výchova, ani společnost. Myšlenku, že musím být silná, aby mě ostatní měli rádi a abych žila dobrý život, jsem si vytvořila v hlavě úplně sama.   Vzpomínky mě vedou do dětství. Těžko říct, kdy přesně tato iluze vznikla. Musím být silná. Dítě si vytvoří takovou iluzi jako cestu ke získání lásky a uznání. Nějakým způsobem začne věřit, že když bude silné, život bude lepší. Že bude úspěšnější a bude více milováno. Odsoudí ,,slabost” a odhodí ji jako něco nepotřebného. Slabost mu nikdy nic dobrého nepřinesla, ale síla... ta dělá divy. Některé děti to určitě budou mít přesně obráceně. Budou sázet na ,,slabost” a síle se vyhýbat. Je to opačná strana stejné mince. Tragédie je v tom, že to, čemu věříme, nic neříká o tom, zda jsme opravdu slabí nebo silní. Přesto podle toho žijeme. Když věříme, že musíme být silní, budeme se podle toho chovat, budeme podle toho zacházet sami se sebou a s ostatními. Budeme tento obraz naplňovat. Je to jako bychom si na sebe

Vztah k našim dětem

Cítím se nejistě na toto téma psát, protože své vlastní děti nemám. V tomto článku budu vycházet z mé zkušenosti s dětmi v mé rodině, s dětmi mých přátel a také ze zkušenosti práce s klienty. Pracovala jsem s dětmi různého věku a s dospělými na problémech s jejich dětmi. Vezměte následující řádky jako něco k zamyšlení. Jen vy sami víte, co pro vás funguje a co ne.   Často se říká, že děti jsou našimi učiteli. Já toho pojmenování nemám ráda. Možná je to tím slovem jako takovým - učitel. Evokuje ve mě nadřazenost a podřazenost. Když řekneme, že dítě je náš kamarád, tak to také není pravda. Protože se o dítě do jeho dospělosti staráme a zároveň ho vychováváme. Možná by bylo nejlepší, kdybychom se na naše dítě dívali bez pojmenování, jako na lidskou bytost. Se svým vlastním rozumem a srdcem. Bylo by krásné přistupovat k našemu dítěti, jako když ho neznáme. Dovolit si ho poznat, bez toho, abychom na něj lepily nálepky o tom jaké je.  V praxi se však děje opak. Rodič si na dítě udělá náz

Vztahy s našimi rodiči

Klasická terapie posledního století se zabývá vztahy s našimi rodiči jako původu všech našich problémů, traumat, nastavení a vzorců. Při mé práci sama se sebou a s mými klienty jsem přišla na to, že přestože si opravdu v raném věku vytváříme vzorce chování, nemá to s našimi rodiči zas až tolik společného. To, jak s námi naši rodiče zacházeli, není původem našeho trápení. Nemluvím teď o rodinách, kde dítě bylo v určitém ohrožení života nebo v jeho rodině docházelo k zanedbávání jeho základních potřeb. Například v rodině kde byl alkohol, násilí a další. Mluvím tu o běžné rodině, ve které většina z nás vyrůstala.   Proč nám rodiče nezpůsobili naše traumata Jako děti neznáme svět. Nevíme co jak funguje. Naše největší učení v předškolním věku se odehrává v prostředí naší rodiny. Snažíme se na základě chování ostatních zjistit, kdo jsme. Je to běžný lidský vývoj. Identifikujeme se na základě toho, jak reagují ostatní. A právě v tom vzniká naše trápení. Nejdříve pozorujeme reakce rodičů a

Partnerské vztahy

  Život se v oblasti partnerských vztahů odehrává pouze ve dvou fázích: fáze hledání toho pravého a fáze toho, kdy jsme ve vztahu. Obě tyto fáze jsou plné zoufání, doufání a trápení se nenaplněnými očekáváními.  Když nejsme v partnerství, sníme o tom pravém a bojíme se, že ho nikdy nepotkáme. Když jsme v partnerství, pochybujeme o tom, že jsme s tím pravým a zoufáme si nad naší volbou.  Dobře, někdy jsou i okamžiky, kdy je vše naprosto podle našich představ a my si připadáme jako ve snu. Tyto okamžiky jsou krátké, ale jak mi jednou před svatbou moje známá řekla, jsou velmi důležité na to, abychom se v těch těžkých chvílích měli k čemu vracet.   V tomto článku budu nejdříve mluvit o myšlence toho pravého partnera, budu s vámi sdílet mou zkušenost a budu se zamýšlet nad tím, proč jsou pro nás vztahy těžké. Nakonec zodpovím některé vaše komentáře z Facebooku.  Hledání toho pravého Abychom mohli najít toho pravého, musíme testovat a zkoušet různé partnery. Dlouhá léta jsem si myslel