Partnerské vztahy

 Život se v oblasti partnerských vztahů odehrává pouze ve dvou fázích: fáze hledání toho pravého a fáze toho, kdy jsme ve vztahu. Obě tyto fáze jsou plné zoufání, doufání a trápení se nenaplněnými očekáváními. 

Když nejsme v partnerství, sníme o tom pravém a bojíme se, že ho nikdy nepotkáme. Když jsme v partnerství, pochybujeme o tom, že jsme s tím pravým a zoufáme si nad naší volbou. 

Dobře, někdy jsou i okamžiky, kdy je vše naprosto podle našich představ a my si připadáme jako ve snu. Tyto okamžiky jsou krátké, ale jak mi jednou před svatbou moje známá řekla, jsou velmi důležité na to, abychom se v těch těžkých chvílích měli k čemu vracet.  

V tomto článku budu nejdříve mluvit o myšlence toho pravého partnera, budu s vámi sdílet mou zkušenost a budu se zamýšlet nad tím, proč jsou pro nás vztahy těžké. Nakonec zodpovím některé vaše komentáře z Facebooku. 


Hledání toho pravého


Abychom mohli najít toho pravého, musíme testovat a zkoušet různé partnery. Dlouhá léta jsem si myslela, že se mnou je něco v nepořádku, když stále narážím na ty nepravé a nevhodné muže. Potřebovala jsem všechny tyto lekce, aby mě přivedly zpátky k sobě. Aby mě naučily milovat sebe i druhé. Naučily mě také odpouštět a přijít na to, co pro mě nefunguje. Byly důležitou součástí mého života a nelituji ani jednoho vztahu. 

Od mládí jsem ve vztazích zažívala spoustu bolesti. Měla jsem romantické představy o lásce a podařilo se mi některé z nich naplnit. Muž, který mi u táboráku zpíval písničku, kterou pro mě složil, líbání za svitu měsíce, milostné dopisy, bláznivé aférky, romantické milování u krbu, vášnivý chtíč a žárlivost, která mě málem dovedla k šílenosti.

Zažila jsem toho opravdu hodně. Dobrodružství by se to dalo nazvat. Dobrodružství na cestě hledání opravdové lásky. Tato cesta, kromě romantiky, byla plná bolesti a nekonečného trápení. Byla plná prázdnoty a svíravých pocitů, že nestojím za nic a že nikdy nepoznám někoho, kdo to se mnou bude myslet opravdu vážně. Když se podívám zpět, každý den bych dnes mohla děkovat za to, že jsem tuto cestu přežila. 

Měla jsem velké štěstí, že když už se mi blížila třicítka a stále jsem potkávala ty nepravé muže, začala jsem se sama sebe ptát, proč tomu tak je. A víte jak to je. Když se ptáte na otázku, život vám často a s radostí přinese odpověď. Mě se dostala do ruky knížka o vztazích, která mi změnila život. Vysvětlila mi, že všemi mými vlastními zraněními, které si nesu z minulosti, si vytvářím tyto opakující se bolestivé zkušenosti. Řekla mi také, že jsem přitahována k mužům, kteří mi tuto bolestivou zkušenost budou neustále připomínat, dokud se nezačnu dívat dovnitř sebe a hledat, kde má ta bolest původ. Jinými slovy, místo abych hledala chybu v mých partnerech a viděla je jako zdroj mé bolesti, musela jsem začít hledat u sebe a zabývat se tím, co tu bolest způsobuje. Ihned jak jsem na tuto cestu nastoupila, vnější okolnosti se začaly měnit. 

Pokud je vztah založen na nefungujících vzorcích, když je přetrhneme, ten vztah přestane naplňovat svou funkci a rozpadne se. Další co platí je, že když řeknete životu chci se učit, tak si můžete být jistí, že vám přinese lekce. A nebylo jich málo. Nakonec se celá tahle horská dráha ustálila na bodu, kdy jsem se rozhodla být singl do té doby, než opravdu potkám toho pravého. I kdyby to mělo trvat věčně. Bylo to dlouhé čekání, ale neslevila jsem. Měla jsem jasno co chci. Už žádné románky. Chtěla jsem s partnerem žít, chtěla jsem společně bydlet, chtěla jsem se vdát a trávit s partnerem spoustu času. Chtěla jsem parťáka, milence a nejlepšího přítele v jednom. 

Když se na to dnes zpětně podívám, v té době, kdy jsem byla singl, jsem se učila být sama sobě nejlepším přítelem, parťákem a učila jsem se žít sama se sebou. To neznamená, že jsem se učila být sama, nebo si sama vařit. Znamenalo to učit se být sama se sebou ve strachu, v pocitu viny, být se sebou ve zlosti, v poznávání toho co mě bavilo a co ne. Když jsem v těchto oblastech uměla být sama se sebou, přišel můj manžel. 

Člověk by si mohl myslet, že tady to všechno končí. Jenže tady to teprve všechno začalo. Když jsem poznala sama sebe jako singl, byla teď na pořadu úplně nová cesta, a to poznání sama sebe v páru. Myslím si, že obě dvě tyto zkušenosti jsou pro náš život zásadní. 


Ztracení a nalezení se ve vztahu


Pokud máte někdy tu myšlenku, že se bojíte, abyste se v novém vztahu neztratili, tak mi věřte, že se ztratíte. Zcela. A je to v pořádku. Je to nutná fáze. Nebojte se, zase se najdete. Nemůžete si držet svou identitu jako když jste byli singl, dělat věci, které jste dříve dělali, starat se sami o sebe, jako když jste byli bez partnera. Musíte nalézt sami sebe v páru. Dokonce se musíte naučit opak: vzdát se sebe sama, abyste se znovu a nově mohli nalézt. 

Je samozřejmě mnoho vztahů, ve kterých k této fázi nikdy nedošlo. To jsou vztahy, které na první pohled možná fungují, ale postrádají intimitu. Nemyslím tím teď tu sexuální, ale postrádají blízkost ve vztahu a společné sdílení. Postrádají společné řešení problémů, společné finance, společné bydlení, společné zájmy, to že se na sebe můžete spolehnout a můžete se vzájemně svěřit. Postrádají tu část, kde sdílíte sebe, sdílíte to co vlastníte a sdílíte váš společný život. Ne protože musíte, ale protože jste si to vybrali. Abyste tohle zažili, musíte se vzdát sami sebe a znovu se nalézt. Úplně se oddat vztahu, ztratit se. Pokud si tohle nedovolíte, nežijete intimitu. 

Jednou mi jedna moje vdaná kamarádka řekla, že i když umím být sama jako singl, musím se naučit být sama v páru. Tedy ve společném soužití s mým manželem. Uvedla příklad jejich dovolené. Mají společný čas a pak čas, kdy je každý sám. Přestože jsou třeba v jedné místnosti. To pro mě byla novinka a učím se to dodnes.

Užila jsem si ztracení se ve vztahu. Dlouhá léta jsem po tom toužila, žít každý moment s mým partnerem, dělat věci společně. A to se mi splnilo. Když jsem ho potkala, bylo to jako bych byla sama se sebou. Byli jsme si tak podobní. Milovali jsme stejné věci a trávení času společně bylo jako sen. Dokonce jsme společně i pracovali. Bylo to úžasné. Jako závazek toho, že chceme jít životní cestou společně, jsme se vzali. Byl to nejkrásnější den mého života. Tedy dva dny, protože jsme měli dvě svatby. Bylo to úžasné, opravdové a krásné. Nikdy jsme o tomto kroku ani jeden nepochybovali. Byl to pro nás posvátný slib. Nikdy jsem dříve s nikým nežila. Neuměla jsem to. A stále se to učím. Pár se sice může vzít nebo sestěhovat k sobě, ale je to jen začátek cesty. Učíme se být spolu a být svoji. 

Po fázi ztracení se jeden v druhém, přišla fáze znovu nalezení sebe v páru. Dlouho jsem se snažila být tím, kým jsem bývala, než jsme mého muže potkala. Ale to nebylo možné. Musela jsem se začít znovu poznávat. 

Když si někoho vezmete, říkáte ano tomu, co na vašem partnerovi i na sobě znáte. Přijdou však nové životní situace a s nimi budete vy i váš partner reagovat jinak. Budete se dál vyvíjet. Některé věci, které pro vás dříve byly důležité už najednou nebudou a naopak. Tato cesta poznávání ve vztahu nikdy nekončí.


Jak poznám toho pravého


Každý, koho potkáme, je tím pravým. Každý nás učí právě to, co potřebujeme. 

Pokud však chcete s někým žít, ten pravý pro vás bude ten, který s vámi chce také žít. Pokud chcete mít děti, pak ten pravý pro vás bude ten, který chce mít děti. 

Je to jakási kombinace kouzla (řekněme pocitu zamilovanosti) a praktických požadavků. Pevně věřím tomu, že pokud se seznamujete s někým novým, musíte vyložit karty na stůl a říci, co chcete. Musíte zjistit, zda ten druhý chce to samé. Napište si seznam věcí, které pro vás jsou opravdu důležité. Například to mít děti, svatba, společné cestování, společná domácnost, žít v určité zemi, věrnost atd. Tento seznam by měl obsahovat to úplně nejdůležitější, nepište na něj tedy více než 10 věcí. Není vůbec nic špatného na tom, když na rande tento seznam přednesete s tím, že chcete znát názor vašeho nového partnera.

Není stejné někoho milovat a s někým žít. Milovala jsem muže, kteří byli úžasní, romantičtí a byli zamilovaní do mě. Nemohla bych s nimi však žít. Chci tím říci, že můžete mít milence nebo známost s kýmkoliv, do koho se zamilujete. Nemůžete však s každým žít. Musíte být kompatibilní a to znamená mít stejné hlavní životní cíle. Není to záruka toho, že to bude fungovat, ale je to něco, co je opravdu důležité. Často se zamilováváme do lidí, se kterými nemůžeme žít, ale chceme s nimi žít. A to je recept na léta trápení. 

Když se přesunete ze stadia - chci potkat někoho - do stadia - chci potkat někoho s kým mohu žít, pak to znamená, že jste prošli cestou sebepoznání, že jste ochotní se i nadále učit sami o sobě a že víte, co je pro vás důležité. Jste ochotni na toho pravého počkat, protože nechat se svést něčím jiným by bylo jako podvádět sami sebe. 


Strach z bolesti


Když se začnete zajímat o sebe a poznávat se, začnete si být sami sebe vědomi. Toto poznání vás přirozeně dovede k tomu, že si začnete zpracovávat bolest z minulosti, především z minulých vztahů, ze vztahu s našimi rodiči a sourozenci. Dokud tímto procesem neprojdete, bude pro vás těžké vztah najít a ještě těžší ho udržet. Dokud se bojíme, že zažijeme něco podobného, co jsme zažili v minulosti, naše srdce je uzavřené. Bojíme se zranění a i když vztah chceme sebevíc, bude pro nás těžké někoho potkat. Můžete si napsat seznam toho, co chcete, aby vám partner dal. Například respekt, pocit že jste milovaní, soucit, pochopení atd. A pak si ten seznam přečtěte a podívejte se na to, zda si tohle všechno už umíte dát sami. Podívejte se také na to, zda to umíte dát druhému. Je to dobré cvičení. Pokud jste minulé vztahy ukončili tím, že jste rádi, že jsou za vámi a dál o tom co nefungovalo nechcete ani slyšet, pak si můžete být jistí, že jste se nikam neposunuli a bude těžké být s někým jiným. 

Když se vydáme do minulých zranění, nalezneme také sebedůvěru. Z předchozích článků už víme, že sebedůvěru nám nemůže nikdo jiný dát, že musí vycházet z nás. Právě cesta do minulých zranění ve vztazích nám sebedůvěru přinese. Každý z nás zažil ve vztazích pocit ponížení, nepochopení, frustrace, zranění atd. Jen pokud se vrátíme do těchto situací a zahojíme naše bolístky, budeme mít šanci na dobrý vztah. 

Pokud si zahojíte tyto rány, vaše srdce bude otevřené. Naučíte se milovat. Pokud nebudete mít strach z bolesti, přestanete stavět obranné zdi. Uvedu konkrétní příklad:  pokud na vás minulý partner někdy zvýšil hlas nebo vás kritizoval, bez procesu vaší vlastní proměny budete hledat někoho, kdo na vás nikdy hlas nezvýší a nikdy vás nebude kritizovat. Tím jsou vaše šance velmi omezené, protože dříve či později, v jakémkoliv vztahu, něco takového zažijete. Když si však tyto bolístky vyléčíte, budete otevření a když taková situace nastane, budete vědět co dělat a jak s bolestí pracovat. 

Hledání toho pravého tedy neprobíhá tam venku, ale především uvnitř nás. Být ve vztahu vyžaduje schopnost umět zacházet s bolestí, být s bolestí a s dalšími emocemi. Umět je integrovat a vědět, jak se o sebe postarat v okamžiku, kdy bolest přijde. Pokud tyto schopnosti nemáme, pak se vztahu budeme nevědomě bránit (protože bolest už nikdy nechceme zažít) a pokud se nám i tak podaří vztah navázat, při první větší bolesti, kterou pocítíme, vztah opustíme. 


Představa ideálního partnera


Všichni, ať už ve vztahu nebo singl, jsme si někdy představovali toho ideálního muže či ženu, kteří by byli ideálním partnerem. Při hádce s naším partnerem nám naskočí obraz toho jiného, imaginárního partnera, který by byl určitě lepší, hodnější, milejší a chápavější. A možná i přitažlivější! Toto je iluze naší mysli. Žádný takový ideální partner neexistuje. Proč? Protože naše mysl je přirozeně kritická a vždy bude toho druhého kritizovat. Věřte mi, i toho ideálního! Naše mysl bude vždy nespokojená, je to jen otázkou času, kdy se to projeví. Pokud však vztah a jakoukoliv krizi využijete sami pro sebe, váš vztah se bude jen zlepšovat a pokud ne, sám se rozpadne. Milujte toho, s kým právě jste. To je váš úkol. Zapomeňte na prince z vašich představ. A pokud toho současného partnera budete milovat a rozhodnete se i tak odejít, tak je to také v pořádku. Jen neodcházejte s myšlenkou, že jdete za něčím lepším. Dejte si ten ,,lepší život” nejdříve vy sami. Tam, kde se právě nacházíte. A pak uvidíte, co bude dál.

Jen pokud jsme ochotni znovu a znovu cítit bolest, naše srdce je otevřené. Jen tak můžeme chodit světem a potkávat potenciální partnery. Čím více požadavků na vztah máme (co už nikdy nechci znovu ve vztahu zažít), tím hůře se nám bude otevírat srdce a potkávat někdo nový. Dokonce i ten, kdo zažil fyzické či psychické násilí ve vztahu, si nejdříve musí uzdravit bolístky, aby byl schopný opět milovat. 



Proč je těžké být ve vztahu


Já osobně považuji to být ve vztahu za něco velmi náročného. Možná je to moje osobní cesta. Vždy jsem snila o krásném vztahu a ten ideál není jednoduché naplnit. Zároveň je to tak hluboko zarytý sen, že když z něj ustoupím, ihned to cítím. Ve vztahu chci mít vše a pokud se to nedaří, trápím se. Pokud to tedy někdo máte jinak, tiše vám závidím. 


Pro většinu z nás je těžké být ve vztahu, protože žijeme v ideálech o tom, jak má hezký vztah vypadat. Tak například:

V ideálním (dobrém) vztahu se dva lidé nehádají a nemají konflikty, vychází si vstříc a navzájem se podporují. Milují se, respektují se a jsou na sebe milí. Jsou k sobě navzájem chápající a štědří. Tráví spolu čas, mají podobné koníčky, mají společné známé. Spí v jedné posteli, na veřejnosti se drží za ruku a ukazují si náklonnost. Navzájem se nekritizují. A už vůbec se navzájem nekritizují na veřejnosti. Dobrý vztah trvá věčně. Ti dva jsou pro sebe zrozeni. V dobrém vztahu jsou partneři spokojení. 


A pak máme obraz toho ,,špatného” vztahu. Ve špatném vztahu se partneři hádají, často spolu nesouhlasí a okřikují jeden druhého. Jeden druhého nerespektuje, jeden z nich má navrch, toho druhého občas ponižuje a jedná s ním nefér. Nesnaží se navzájem pochopit, nesnaží se navzájem jeden druhému pomáhat, každý si dělá to své a nemají na sebe čas, nemají sex, neprojevují si náklonnost a nejsou schopni dobře komunikovat. Ve špatném vztahu není prostor na sdílení emocí a upřímný rozhovor. Ve špatném vztahu je jeden často obětí. 


Když se podíváte na oba dva popisy, tak když si vzpomenete na nějaký svůj minulý vztah, nebo se podíváte na svůj současný vztah, nejspíš se poznáte v obou popisech. Proč tomu tak je? Protože každý vztah je všechno. Není jen ten dobrý a není jen ten špatný. Je zkrátka směsí všeho. Protože však máme v hlavě nastaveno, že například v dobrém vztahu se lidé nehádají, tak při první hádce nám stojí vlasy hrůzou na hlavě, protože si myslíme, že se náš vztah právě dostal do škatulky: špatný vztah. Někteří z nás raději neřeknou to, co si myslí, jen aby se nepohádali a neměli ,,špatný vztah”. To, že máme špatný vztah mlčky je lepší, protože to můžeme skrývat před ostatními i sami před sebou. Zní to bláznivě, ale je to tak. První důvod, proč je pro nás těžké být ve vztahu jsou naše vlastní představy o dobrém a špatném vztahu. 


1. Nálepky dobrý a špatný vztah

Kdybychom neměli žádné nálepky pro dobrý a špatný vztah, náš život a především náš vztah, by byl mnohem jednodušší. Jeden den bychom se respektovali a chápali a druhý den bychom se pohádali. A vše by bylo v pořádku. Učili bychom se s tím pracovat, být s bolestí a se zklamáním. A některé dny bychom byli šťastní a spokojení. Přestali bychom našeho partnera testovat, zda je stále ještě ten pravý, nebo už není. Bez té myšlenky bychom se učili o sobě. Pokud však chceme ten ideální a imaginární vztah, bude to velmi těžké. Kdybychom nelpěli na tom, že si vždy musíme být s partnerem blízcí, že se nesmíme hádat, že musíme dělat společné věci atd. pak by náš vztah bylo mnohem jednodušší žít. 


2. Jsme ve vztahu dva

Druhý problém, proč je těžké být ve vztahu je ten, že jsme ve vztahu dva. To vytváří dojem, že potřebujeme toho druhého změnit, abychom mohli mít hezký vztah. Všechny problémy nazýváme problémy vztahu, nebo problémy nás obou, proto potřebujeme k řešení toho druhého. Jenže ten druhý to tak nevidí. Má jiný názor. Co teď? Představte si, že stojíte před vysokou horou a potřebujete se dostat na druhou stranu. Jediné řešení, které vidíte je, že se hora musí pohnout z místa. Hora se musí změnit. Strávíte život přemlouváním té hory, aby se pohnula, protože vy to opravdu potřebujete. Úplně stejně je to i ve vztahu. Pokud potřebuji partnera, aby se pohnul z místa, abych já mohla něčeho dosáhnout, pak trávím život tím, že partnera přemlouvám. Představte si, že však existuje cesta, která nevyžaduje to, aby se hora přemístila. Existuje cesta, která dovoluje hoře stát tam kde je a nám umožňuje dostat se tam, kam potřebujeme. A v tom je tajemství vztahu. Nalezení této cesty. Kdo tohle tajemství pochopí a umí žít, je králem vztahů. Já na tom pracuji už roky a řeknu vám, přestože logicky vím, že s horou nepohnu, často se o to snažím a trvá mi to dost dlouho, než si uvědomím, že existuje jiná cesta. Je to velmi vyčerpávající. Dokud si myslíte, že potřebujete toho druhého k řešení problému, který máte očividně jen vy, chodíte v bludném kruhu. Uvedu vám příklad z minulého týdne. 


Můj muž pracuje už několik měsíců z domova. Protože bydlíme ve velmi malém prostoru, když chci chvilku ticha, musím odejít z domu. Vysvětlovala jsem mu jak se cítím a chtěla najít nějaké společné řešení. Jenže se ukázalo, že on s tím problém nemá a doporučil mi, abych každý den někam odešla, když mi to vadí. Společné nalezení řešení tedy nepřichází v úvahu. Horou nepohnu. Hned mi běží hlavou, že nemáme dobrý vztah, protože mě můj muž nechápe a nerespektuje. Takže se rozčiluji a výsledek je stále stejný. Hora se nepohne, ale já se trápím víc a víc. Protože trápení bolí, bolest je pro nás vždy signálem, že se snažíme o nemožné. Tedy pohnout horou. Teprve když se ta bolest zdá nesnesitelná, dojde nám, že musíme najít jinou cestu. A to je mnohem těžší. Potřebujeme mnohem více kreativity. Vyžaduje to cestu dovnitř. Vyžaduje to vnitřní práci. Když však pochopíme, že se hora nehne, máme už napůl vyhráno. Přestanete investovat energii a ztrácet čas tím, že se snažíme horou pohnout. A všechnu tuhle energii můžete vrazit do sebe! K řešení vztahových problémů nepotřebujeme našeho partnera.

 

3. Následování návodů na to jak řešit vztahové problémy

Problém číslo tři, proč jsou vztahy těžké je to, že existuje mnoho názorů, návodů a pohledů na to, jak ve vztahu řešit problémy. Věřte mi, já jsem přečetla návodů milión. Až po dlouhé době jsem konečně přišla na to, že žádný návod neexistuje. Proč? Protože jsme každý jiný a protože se stále měníme. Navíc spousta chytrých návodů nás vede špatnou cestou a to tou, že potřebujeme pohnout horou. A všichni z vás, co jste to zkoušeli, určitě budete mít vlastní zkušenost s tím, když hora řekne NE. A tam veškeré chytré návody a příručky zkrachují. Většina návodů je o tom, jak našeho partnera změnit, aby udělal to, co po něm chceme. Tyto návody jsou k ničemu, neztrácejte čas, věnujte tu energii sobě a nalezení vašeho vlastního řešení. 


4. Odmítání vztahu jako cesty sebepoznání

Dalším klíčovým problémem vztahu je to, že ho nechceme vidět jako cestu k sobě, cestu k integraci našich vlastních zranění. Odmítáme tento hlavní smysl partnerského vztahu. Tím pádem budeme problémy a bolest, kterou cítíme, řešit buď distancováním se, nebo rozchodem. Ač to nezní vůbec romanticky, prvotní účel a poslání partnerského vztahu je přivést nás k nám samotným, k poznání sami sebe, k neustálému růstu a objevování. Tato cesta nikdy nekončí. A za tuto cenu máme možnost trávit určitou část našeho života po boku partnera. Máme možnost žít v páru. Je to dar, který - přiznejme si upřímně - jsme si často představovali úplně jinak. Ptáme se sami sebe a života, proč jsme tento dar vůbec dostali. Odpověď je vždy stejná. Protože to je potřebný článek pro poznání sebe sama. Představte si to tak, jakoby váš partner na sebe dobrovolně vzal roli toho, kdo vás přivede zpátky k vám, k vaší podstatě. Kdo vás bude učit o vás. Je to jakoby vás tento člověk bezmezně miloval, proto hraje přesně tu roli, kterou potřebujete a hraje ji tak dlouho, jak to potřebujete. 


Když se vrátím zpátky k mému příkladu, kdy můj muž pracuje z domu a mě to nervuje, dokud nepochopím proč se mi to děje, proč se cítím tak jak se cítím a dokud si tou lekcí neprojdu, nic se nezmění. Můj muž bude dál hrát tu svou roli. Až to pochopím a vyjdu na druhé straně svobodnější a ve větší lásce sama k sobě, nejspíš se vrátí zpátky do kanceláře. 


Je skvělé žít ve vztahu. Já jsem po tom roky toužila. Byl to můj životní sen. Ale cena za to je určitě vysoká. Dívat se stále dokola sama na sebe. A často to znamená dívat se na části sama sebe, které vůbec nemám ráda. Často se na ně nechci dívat a moc a moc si přeji, aby už konečně odešly. Můžete se vždy hory zeptat, jestli se kvůli vám posune, abyste mohli projít. A uvidíte, co vám odpoví. Když však odpoví ne, hledejte jinou cestu. Čím dříve přestanete horu přemlouvat, tím lépe pro vás. 


5. Srovnávání s ostatními

Dalším důvodem, proč jsou vztahy těžké, je srovnávání. Srovnáváme náš vztah s někým jiným. Srovnáváme to, co dělá náš partner, s někým jiným. To je slepá ulička, která nás nikam nedostane a většinou tím našeho partnera zraníme. Tady platí velká stopka. Neznáme vztahy jiných lidí, i když si myslíme, že ano. A neznáme dynamiku toho jejich vztahu. Nevíme, kde oni mají své lekce. Možná to jsou jiné oblasti. Každý pár má své lekce, i když nejsou na první pohled vidět. Každý z nás má svou vlastní cestu, své vlastní bolístky, které je potřeba uzdravit. To samé platí, pokud někoho litujeme, protože to má ve vztahu těžké. Jen proto, že jeho partner nedělá ty skvělé věci, které náš partner bere jako samozřejmost, neznamená, že je s tím vztahem něco špatně. Každý má svou vlastní cestu. Milovat toho, s kým právě jsme. To je náš jediný úkol. Milovat našeho partnera znamená milovat sami sebe. Milovat sami sebe ve vztahu. 


6. Promítání minulých bolestí do budoucnosti

Dalším známým problémem, proč jsou vztahy těžké je to, že neustále promítáme minulost do budoucnosti. Tomu, co se nám kdysi stalo, se chceme v budoucnosti vyvarovat. Bojíme se, že se to stane znovu.  Pokud si nezpracujeme naše zranění, pořád je s sebou vláčíme. A ten náklad je pěkně těžký. S každým rokem vztahu přibývá. Kdybychom dokázali žít v přítomnosti, tedy integrovat naše zranění a vnímat jen to, co se děje právě teď, žili bychom naše vztahy v mnohem větší pohodě, lásce a pocitu bezpečí. Když však dojde ke konfliktu, okamžitě se nám v hlavě promítají obrazy z minulosti, kde všude se to už stalo a obrazy z budoucnosti o tom, že to nikdy neskončí a kam to až povede. Přitom teď a tady má každý konflikt velmi krátké trvání. Několik minut? Jenže my pak strávíme hodiny a dny v hlavě promítáním tohoto filmu znovu a znovu. Je to jako bychom sami sebe pohlavkovali, ale viníme z toho našeho partnera. Toto je těžká lekce. Přítomnost ve vztahu. Být v tom, co je právě teď. 


Konflikt

Pokud se ve vztahu nehádáte, tak je to skvělé. Pokud se nehádáte, protože nesnášíte konflikt a kvůli tomu neříkáte věci nahlas, pak nežijete to, kým opravdu jste. A pokud se prostě vůbec nehádáte i když říkáte nahlas co chcete a co si myslíte, pak vaší cestou možná není sebepoznání ve vztahu. 

Jedno jsem poslouchala výsledky nějakého výzkumu na téma vztahy, kde podle chování párů pozorovali, který ze vztahů má větší šanci na to být dlouhodobý. Přišli na to, že to nebylo o tom, zda se pár hádal a měl konflikty, ale bylo to o tom, jak pár tyto konflikty řešil. Jejich schopnost řešit konflikty byla klíčová. 

Dlouhá léta jsem si myslela, že konflikt a hádky znamenají špatný vztah. Byla jsem z toho nešťastná. Až před několika lety jsem pochopila, že konflikty jsou běžnou součástí vztahu. To samé platí o nedorozuměních a hádkách. Musela jsem se smířit s novou realitou. Místo toho snažit se hádky a nedorozumění odstranit, jsem zaměřila pozornost na to jak tyto konflikty co nejlépe zvládat. 


Můj problém není tvůj problém

Když se nám nelíbí, že náš partner něco nedělá, co bychom chtěli, aby dělal, můžeme mu to říci. Ve většině případů však z jeho (její) strany přijde odpor. Pamatujete? Hora se nechce pohnout. Myslíme si, že skvělý partner je ten, který nám vyhoví. Který udělá to, co mu (jí) řekneme. To určitě není charakteristika dobrého partnera, ale výplod naší mysli. Chceme přeci žít s někým, kdo má své vlastní názory, pohledy na svět a svou vlastní identitu. Je sám sebou. Nechceme být s partnerem, který dělá věci kvůli nám, přestože je udělat nechce. Pak je naštvaný a má pocit, že ho manipulujeme. Takže v tomto případě, když máme problém, který náš partner jako problém nevidí, je na nás, abychom našli řešení. Abychom našli tu cestu, přes tu horu. To je první krok. Návrat od našeho partnera zpět k sobě. Tedy věta jako máme ve vztahu problém neexistuje. Já mám problém. Začněte u toho. 


Být u sebe

Když si uvědomíme, že partner to nevidí stejně jako my a nechce to dělat jinak, musíme se vrátit k sobě. Do vlastních záležitostí. Do toho co my můžeme udělat pro to, abychom se necítili tak, jak se cítíme. Prvním krokem je tedy spojení se s naší bolestí, zklamáním, s tím, jak se cítíme. Být sami se sebou. Druhým krokem může být identifikace myšlenek, kterým věříme. Tedy to, že si napíšeme co přesně po našem partnerovi chceme a co si myslíme, že by měl udělat. Na tyto myšlenky se můžeme dotazovat. Dotazování The Work od Byron Katie nás spolehlivě navede na to, co se v nás opravdu odehrává. Porozumíme sobě a zároveň budeme vědět, jak tuto situaci řešit. Co dělat, abychom se cítili lépe. Možná máte jiné techniky jak na to. Tohle je můj způsob. Když zjistím, co opravdu potřebuji, přestanu to chtít po partnerovi a budu schopná si to začít dát sama. Nebo alespoň hledat cestu, jak si to dát sama. Obejít horu, pamatujete? Já vím, tohle se lehce řekne. A co třeba společné bydlení? Jak tady lze obejít horu? Věřte mi, jde to. Mám to vyzkoušené. Ale je to rozhodně práce. Každopádně je to lepší varianta, než donekonečna pracovat na tom, aby se hora pohnula. Takže raději tato alternativa. I kdybychom nevěděli jak si dát to, co potřebujeme, alespoň hledáme cestu a posouváme se. Při přemlouvání hory házíme hrách na zeď.


Dát sobě i druhému prostor

Tím, že se začneme zajímat opět sami o sebe, dáme prostor sobě i partnerovi. V prostoru se nám oběma lépe dýchá a je v něm prostor pro kreativitu. Když se cítíme volní, proudí v nás více lásky a je nám zkrátka lépe. To samé platí o našem partnerovi. Bude vám určitě vděčný, když mu slezete ze zad a dáte mu (jí) pokoj. 


Nové řešení

Když těmito kroky projdete, je dost možné, že najdete řešení, které je tisíckrát lepší, než to původní (tedy to skrze svého partnera). Je to úžasné. Řekněme, že po vašem partnerovi chcete, aby někam zavolal a pomohl vám. Partner to neudělá. Místo hádek a zlosti si uvědomíte, že tam můžete zavolat sami a konečně to uděláte. Nejen že z té zkušenosti vyjdete sebevědomější, protože jste to zvládli sami, ale také se něco nového naučíte. Zároveň budete mít větší kontrolu nad výsledkem. Paráda! Takových zkušeností mám spoustu. Když najdu nové řešení, které nezahrnuje mého muže, jsem kolikrát šokovaná tím, jak skvělé to je. Geniální! Také si často uvědomím, že v některých věcech jsem jednoduše lepší, než můj manžel. Že se mi dělají snadněji, než jemu. Proč bych to tedy chtěla po něm?

A život jde dál. 


Komunikace 


To, co tady teď napíši, vás možná bude šokovat. Já v komunikaci vůbec nevěřím. Psala jsem o tom někde v článku emoce. Podle mě, když se řekne, že bychom měli komunikovat, tak to jinými slovy znamená, že chci partnera změnit. Že chci, aby udělal to co chci já, aby se změnil. To je pro mě manipulace. Když vysvětluji někomu, že něco dělá špatně, pak je to kritika a bude to jako kritika slyšeno. Kritizováním druhého se také nikam nedostanu. 

Co je tedy pro mě osobně komunikace?

Říci NE, když něco nechci pro partnera udělat. Upřímnost.

Říci partnerovi o tom, jak se cítím a proč. (Pamatujte, jakmile do toho zahrnete kritiku jeho osoby, nebude vás schopen poslouchat)

Říci si jasně o to, co chci a co potřebuji. (Umyl bys dneska nádobí? Uvařil bys dnes večeři? Vyzvedl bys děti? Potřebuji den pro sebe, vzal by sis na starost děti?)

V určitých případech může být dobré dát partnerovi zpětnou vazbu na jeho chování. Bude to znít jako kritika, ale můžete to zkusit. Například: když se takto chováš, cítím se zraněná, když mi tohle říkáš, cítím se kritizovaná, cítím se frustrovaná a vyčerpaná, když si nevezmeš o víkendu děti, mám strach, když tě vidím, jak jsi vyčerpaný z práce a jak pozdě chodíš domů. Z mé zkušenosti tohle většinou vede k hádce, protože se partner cítí kritizovaný a začne se bránit, obhajovat, vysvětlovat a někdy i útočit (obviňovat). Ale můžete to zkusit. Je dobré mít možnost tyto věci říct nahlas a mít i tuto nepříjemnou komunikaci. Nečekejte však velké pochopení a změnu. Když už si to dovolíte říct, nenechte se zatáhnout do hádky (obhajování a vysvětlování) a zase se vraťte zpátky k sobě. 


Největší bloky v komunikaci


1. Neřekneme to, co opravdu chceme


Toto zažívám velmi často. Můj muž mi například řekne: prádlo potřebuje pověsit. Řekne to v momentě, kdy zapíná počítač a jde pracovat. Mnohem lepší by bylo, kdyby řekl to, co opravdu chce: Můžeš to prádlo pověsit? Říci si o to, co chceme jasně. To znamená položit otázku (to první nebyla otázka, ale komentář) a dát partnerovi možnost odpovědět Ano nebo Ne. Otázka, která předpokládá jen Ano jako jedinou odpověď, není to, co funguje. Zeptejte se a dejte partnerovi možnost odpovědět Ne.

Někdy se stane, že děláme poznámky, které nejsou zcela jasné. Často formou výčitek. Například: nikdy mě nevezmeš na výlet. Jezdíme tak málo na výlety. Nikdy nedojdeš na nákup atd. Tomu se říká kritika a obviňování. Zkuste si opravdu říct o to, co chcete: Dojdeš zítra na nákup? (Odpověď Ano, Ne). Chtěl bys tento víkend vyrazit na výlet? Pomohl bys mi umýt a uklidit nádobí?


2. Očekáváme, že nám partner porozumí


Myslíme si, že když si budeme stěžovat, dělat obličeje, mít různé pichlavé poznámky, tak nás náš partner konečně pochopí. A občas si myslíme, že zabere obviňování. Ty nikdy….ty vždycky….nezáleží ti, nestaráš se…Jak jsem zmínila už pře tím. Pokud budeme takto komunikovat, partner nás jen těžko uslyší. Bude se bránit, stáhne se do sebe a distancuje se. Natož, aby nám porozuměl. Pokud tedy chcete zkusit, aby vám partner porozuměl, naplánujte si společný čas, kdy mu to zkusíte vysvětlit. Zeptejte se partnera, zda má dnes od 8 hodin večer čas na 15 minut, že byste mu něco rádi řekli. V klidu si společně sedněte a vy mu řekněte, co se ve vás odehrává. Nakonec položte jasnou otázku s tím co po něm chcete. Zeptejte se ho, zda to pro vás udělá. Můžete se ho i zeptat, rozumíš tomu, co říkám? Dává to smysl? Budete tak mít jistotu, že vás vyslyšel a porozuměl. A i tak může jeho (její) odpověď znít Ne. To vám ale nevadí, protože víte, že existuje jiná cesta a že ji najdete.

Pokud si přejete, aby vás partner objal, nebo aby vám více projevil svou lásku. Pak můžete udělat to samé. Řeknete mu, co se ve vás odehrává a mějte konkrétní návrh, jak to změnit. Zeptejte se, jestli by byl ochotný to pro vás udělat. 

Vyvarujte se tyto situace řešit mezi dveřmi, když se jeden z vás dívá na televizi, nebo před spaním (to je moje oblíbené místo). Vyhraďte si na to zvláštní prostor. I kdyby to mělo být jen 10 minut. 


3. Neschopnost porozumět druhému


Máme očekávání, že kdyby nás partner miloval, přeci by nám více pomáhal. Nebo by pro nás dělal jiné věci. Kdyby nás miloval, nekritizoval by nás. Tyto domněnky vychází z neporozumění tomu druhému. Když něco chceme, vidíme jen jednu možnost. Neumíme toho druhého chápat a porozumět mu. Když to pro nás nechce udělat, zhodnotíme ho (ji) jako špatného partnera. Řekneme si, že nás nemiluje, že mu na nás nezáleží a staneme se obětí. V této pozici ani nemáme sílu hledat novou cestu. Sedíme před horou, která se nepohne a pláčeme nad tím, jaký máme hrozný život. Tady opět platí jediné vysvobození. Návrat k sobě. Postavit se na nohy, utřít slzy a začít se dívat do sebe. Proč se tak cítíme, proč to nejsme schopni změnit a jak z toho ven.

Stejně tak, jako nejste někdy schopni pochopit toho druhé když nesouhlasíte s tím, co dělá, stejně tak i váš partner nebude často schopný porozumět vám. Neztrácejte příliš času vysvětlováním. Věnujte tu energii raději sobě.


4. Předsudky o mužském a ženském chápání, rozdělení rolí na mužské a ženské


V naší české kultuře často rozdělujeme ženy a muže. Vtipkujeme a pohybujeme se ve stereotypech mužského a ženského chování. Já jsem si dlouhé roky myslela, že muži jsou nevěrní, že se nechtějí ženit, že se nechtějí vázat, že nejsou schopni ukazovat svoje city a být citliví. Velmi jsem se mýlila. Rozhodla jsem se pracovat s muži jako kouč. Provázet je jejich vztahovými problémy. Byla to úžasná zkušenost. Všichni měli úplně stejné problémy jako ženy. Chtěli od žen to samé, co ženy chtěli od mužů. Milovali je, přestože to nebyli schopni dát najevo. Byla jsem součástí trápení, kterým muži procházeli, když nebyli schopni zůstat ve vztahu s ženou, kterou milovali. Když utíkali. Když nebyli schopni říct, jak moc tu ženu milují. Byla jsem svědkem bolesti mužů, kteří v ženách nenacházeli to, co chtěli. Bylo to pro mě neskutečně léčivé. Pochopila jsem, že jsme všichni stejní. Muži i ženy. Všichni chceme to samé. Skvěle to je vidět také v případech, kdy dělám partnerský koučink. Oba dva partneři chtějí vždy to samé. Jen si to neumí v tu chvíli dát. Oba dva chtějí více blízkosti, více pochopení, více radosti a lásky. Je to pravdu velmi jednoduché. Přestaňte svět dělit na mužský a ženský. Přestaňte vidět určité role jako mužské nebo ženské. Budete více otevření a svobodní.



Rozdílnost názorů


Je nutné si uvědomit, že partneři, kteří se k nám hodí, budou často rozdílní od nás. Jsme přitahováni k lidem, kteří jsou jiní než my. Kteří mají něco, co na nich obdivujeme. Je tedy logické, že dříve či později se ta rozdílnost ukáže. Co nám pomůže je uvědomění, že to je v pořádku. Že rozdílnost je žádaná a obohacuje náš život. Je důležité se naučit partnera vyslechnout a snažit se vstoupit alespoň na chvilku do jeho světa. Nemusíme to vidět stejně jako on, nemusíme to mít stejně. Přesto pro nás bude obohacující vidět, jak řeší situace ten druhý. 

Pro mě osobně je to velké obohacení vztahu s mým mužem. Jsme rozdílní a i když mám někdy pocit, že to nemůže být po mém, protože on to má jinak, vždy vidím, že to je jedině v můj prospěch. Jak jsem již psala na začátku tohoto článku. Cílem vztahu není trvat na tom aby bylo po mém a abych mohla být taková, jaká jsem byla před tím, než jsem mého muže potkala. Není cílem dělat stejné věci, které jsem dělala před tím, než jsem ho potkala. Cílem je znovu se nalézt v páru. Tedy najít nové řešení a přístup. Tak například já jsem netrpělivá a chci věci hned. Můj muž čeká. A vždy je konečné řešení kombinací mé netrpělivosti a jeho čekání. Je to úžasné obohacení. Pro nás pro oba. On mě zpomalí a já ho zrychlím. On v něco důvěřuje a já mám strach. V některých věcech já důvěřuji a on má strach. Skvěle se doplňujeme. Pokud on do něčeho neskočí hned rovnýma nohama, nutí mě to znovu a znovu popřemýšlet o tom, zda je to opravdu dobré řešení. 

Někdy si vytvoříme iluzi, že ve vztahu nemůžeme dělat to, co chceme. To tak není. Často však používáme toho druhého jako výmluvu, proč některé věci nemůžeme dělat. To je velký rozdíl. A často také přijdeme na to, že to co si myslíme že chceme dělat, ve skutečnosti vůbec nechceme! Pro mě to platí například u cestováním. Řekněme, že já chci cestovat a můj muž ne. Mohu cestovat sama, ale ve většině případů zjistím, že to nechci. Používám ho jako výmluvu, proč necestuji. Je pro mě mnohem lepší řešení počkat na mého muže, až i on bude mít čas a prostor cestovat. Chci cestovat s ním. Je rozdíl v tom zda chci cestovat, nebo zda chci cestovat s ním. Když si v tom uděláme jasno, tyto situace se nám lépe řeší. 

Pokud máte rozdílné názory ve výchově dětí, věřím, že i to je v pořádku a naprosto přirozené. Každý z nás vyrůstá v různém rodinném prostředí a má jiné dětství. Každý z nás má jiné hodnoty. Důvěřujte, že je to ta správná cesta vašich dětí. Mít dva rodiče s rozdílným přístupem k výchově. I když si myslíte, že to není pro vaše děti dobré, může to být jejich cesta, učí se s tím vyrovnat. Učí se pozorovat různé chování rodičů a pak si z toho děti sami udělají názor. Samozřejmě si o tom s partnerem můžete promluvit. Ale pokud to váš partner vidí jinak, musíte důvěřovat, že to je pro vaše děti to nejlepší. Případně se o tom s vašimi dětmi můžete pobavit. Je možné, že to vidí úplně jinak, než vy. Realitou je, že vy oba jste rodiči vašich dětí a máte tak oba nárok na to je vychovávat po svém. 



Co je na partnerském vztahu to nejdůležitější


Pokud chceme, aby náš vztah fungoval, musíme mu dávat spoustu pozornosti. Partnerský vztah nemá tu vlastnost, že jen tak sám běží a my se o něj nemusíme starat. Je to opak. Pokud jsme s někým ve vážném vztahu nebo v manželství, pokud s někým žijeme, pak náš vztah je naší prioritou. Nemůžeme čekat, až na něco bude čas. Musíme si vyhradit čas. Musíme to být my, kdo bude plánovat společný čas, kdo přijde s novými nápady. Je dětinské si myslet, že vztah poběží sám od sebe. Dobrý partnerský vztah potřebuje spoustu pozornosti a péče. I kdyby ta péče měla být jen 15 nebo 30 minut denně. Nebo jedna hodina za týden. To si každý musí určit sám podle svých možností. Místo toho pustit si společný film, jít společně na procházku. Zařídit si hlídání dětí, i když to stojí úsilí a možná peníze. Vytvořit prostor pro sdílení. Pokud váš vztah nemá žádné hezké společné zážitky, bude těžké ho živit. Je na nás, abychom prostor pro tyto zážitky vytvořili. Abychom to vzali do vlastních rukou. A z mé zkušenosti opravdu často stačí jen půl hodinová společná procházka, hovor a zájem o život toho druhého. 

Když se dobře staráme sami o sebe, o naše duševní zdraví, o náš vlastní život, budeme mnohem lepšími partnery. Když jsme my v klidu, bude i náš vztah zažívat více klidu. 


Konec vztahu


Lidé se mě často ptají, jak poznají, že vztah skončí. Za léta zkušeností jsem došla k jednomu jedinému závěru, který mi dává smysl. Vztah skončí, když je jeho účel naplněn. To kdy se to přesně stane, nikdo z nás neví. Často se snažíme vztah udržet a nejde to, snažíme se oprostit se od vztahu a nejde to. Já si osobně myslím, že to je mimo naši kontrolu. Vztahy fungují na základě zvláštního načasování, které nemůžeme ovlivnit. Kdy přijdou, kdy odejdou. Jediné co můžeme dělat je to, že se dál zabýváme sami sebou. 

Co já osobně považuji za smutné jsou ženy, které odešly ze vztahu se zlomeným srdcem a aniž by se chtěly dívat na svou minulost, doufají, že jednoho dne přeci jen přijde ten princ. Když mluví o mužích, často je nazývají idioty, blbci, neschopnými, sobci a podobně.  S tímto pohledem na muže, který vychází z našeho zraněného dítěte, se jen těžko ocitneme opět v dobrém vztahu. Milovat muže takové, jací jsou. To je naším úkolem. A to neznamená, že s nimi musím dál žít. 


Od září plánuji sérii kurzů na téma vztahy. Pokud byste se chtěli naučit konkrétní techniky jak různé situace ve vztahu řešit a chtěli se vydat na cestu sebepoznání, budete mít možnost se přihlásit. Více informací bude v průběhu srpna na mých webových stránkách. 


Cvičení na tento týden

Vyberte si jednu věc z tohoto článku, napište si ji někam a začněte ji praktikovat. Jednu věc.