Vztah k našim dětem

Cítím se nejistě na toto téma psát, protože své vlastní děti nemám. V tomto článku budu vycházet z mé zkušenosti s dětmi v mé rodině, s dětmi mých přátel a také ze zkušenosti práce s klienty. Pracovala jsem s dětmi různého věku a s dospělými na problémech s jejich dětmi. Vezměte následující řádky jako něco k zamyšlení. Jen vy sami víte, co pro vás funguje a co ne. 


Často se říká, že děti jsou našimi učiteli. Já toho pojmenování nemám ráda. Možná je to tím slovem jako takovým - učitel. Evokuje ve mě nadřazenost a podřazenost. Když řekneme, že dítě je náš kamarád, tak to také není pravda. Protože se o dítě do jeho dospělosti staráme a zároveň ho vychováváme. Možná by bylo nejlepší, kdybychom se na naše dítě dívali bez pojmenování, jako na lidskou bytost. Se svým vlastním rozumem a srdcem. Bylo by krásné přistupovat k našemu dítěti, jako když ho neznáme. Dovolit si ho poznat, bez toho, abychom na něj lepily nálepky o tom jaké je. 


V praxi se však děje opak. Rodič si na dítě udělá názor a pak už se to jen opakuje dokola. Rodič tím pádem své dítě vůbec nezná, nemůže mu být oporou a nemůže ho vyslechnout. Protože už dopředu má hotový úsudek o tom, kdo a jaké jeho dítě je. K tomu se přidá další rovina. Když víme, kým naše dítě je, pak také víme, kým není. A podle toho se k němu začneme chovat. Začneme si také představovat, kým bychom chtěli, aby naše dítě bylo a začneme ho směřovat. Vše se děje na základě našich úsudků o dítěti a s jeho osobností to nemá zase až tak moc společného. Nezáleží na tom, kolik vašim dětem je. Zkuste se na ně podívat, jako byste je nikdy neviděli, jako byste je neznali. A chvíli je pozorovat. Co vidíte? Je vaše zkušenost jiná, než jindy?


Když naše dítě neznáme a jsme otevření tomu ho poznat, přistupujeme k němu s mnohem větším respektem k tomu, kým opravdu je a jak se vyvíjí. Pozorujeme co má rádo a co ne, co pro naše dítě funguje a co ne a pak je pro nás mnohem jednodušší se přizpůsobit a najít v tom, kde se naše cesty setkávají.


Dítě by nemělo mít svou vlastní cestu a vy se přizpůsobovat dítěti. Nemělo by to být ani naopak, aby se dítě přizpůsobovalo dospělému. Je to o tom najít vaši společnou cestu. Novou cestu. Proto vám vaše dítě přišlo do života, abyste našli novou společnou cestu. Abyste mohli kráčet společně.


V raném dětství je jasné, že jste rodičem a tím znáte souvislosti, které dítě nezná a ani to od něj není třeba očekávat. Vy se o to postaráte. Tak například, když se dítě nechce obléct a vy potřebujete nutně odjet. Máte termín. Dítě to nepochopí, že máte termín, který chcete dodržet. To je vaše zodpovědnost, abyste ten termín dodrželi. Samozřejmě to dítěti můžete říci, vysvětlit, ale nečekejte, že to pochopí. Možná se prostě jen nechce obléct. Pak je na vás, zda v příští situaci začnete s oblékáním dříve (budete počítat s tou hodinou navíc, kdy dítě vzdoruje), nebo zda to vyřešíte jinak. Rozhodně to bude vyžadovat vaši kreativitu. A je dost možné, že se nevyhnete křiku. I to je někdy jediná cesta. Každopádně stojí za to zkoušet nové cesty, aby se to obešlo bez křiku, který nedělá dobře ani vám, ani dítěti.


Pro mě osobně z mé zkušenosti s dětmi, je tahle část nejnáročnější. Najít tu společnou cestu, která bude fungovat pro vás i pro dítě. Je to neustálé zkoušení nových věcí a pak vyhodnocování výsledků. A znovu zkoušení nového způsobu. Nikdo se nemůže divit našim rodičům, že se tomuhle snažili vyhnout. Ať už to byl výprask, obviňování, manipulace, vyhrožování a jiné techniky, které přiměly dítě udělat to, co chce rodič, bylo to pro ně jednodušší. Zato velmi bolestivé. Pro rodiče i pro dítě. Plné pocitu viny a dramat. Myslím si, že v dnešní době už má většina z nás možnost zapojit naši vlastní kreativitu a zkusit výchovu jinak. A z mých zkušeností se o to také většina rodičů snaží. 


Dítě jako vedoucí


Z nějakého záhadného důvodu si někteří rodiče myslí, že nová výchova je o tom, že budou naplňovat vůli dítěte. A to až do úplného vyčerpání. Já osobně nevím, jak je to možné. Protože když jsem v takové situaci já sama a dítě dělá něco, co mi vadí. Řekněme, že mě malé dítě opakovaně kouše, nebo do mě bije…není buňka v mém těle, která by měla pocit, že tohle je v pořádku. Která by dítě omlouvala a nechala si to líbit. Moje první reakce je vždy obrana sama sebe. Postarat se sama o sebe. Jen blázen by se nechal bít od dítěte v domnění, že to je jeho role jako rodiče. Díte se učí skrz naši reakci. Zkouší, co s vámi udělá jeho chování a rozhodně bude tlačit co nejvíc to půjde. Ale vy jste ten, kdo musí říct dost. Kdo dítě zarazí. Ne proto, že bití je něco špatného (tady vystupuje morálka), ale proto, že to je nepříjemné, že to bolí. Jednou jsem viděla malého kluka, který nechal sotva chodící mimino, aby ho kousalo. Omluvil to tím, že z toho to mimino nemá rozum. To je jasné, že mimino to nedělá úmyslně, ale to ještě neznamená, že se nechám kousat. To také neznamená, že dítě nějak potrestám, nebo že ho zraním zpátky. Ale určitě bych se v takové situaci měla postarat sama o sebe a ochránit sama sebe od kousání. 

To samé platí v pozdějším věku, když se z kousání stane nadávání a ponižování. Je to vždy jen na nás, abychom se dokázali sami o sebe postarat. 


Naše děti jsou svobodné. Jejich svobodu jim nemůžeme ani sebrat, ani jim ji dát. To, že řeknu dítěti NE, tím pádem neznamená, že mu ubírám jeho svobody. To jako rodič to mohu pochopit pouze v momentě, kdy s tím budu mít svou vlastní zkušenost. Když si vzpomenu na situaci, kdy mě někdo v životě řekl NE a já jsem pochopila, že mi tím ten dotyčný neubral svobodu. Z tohoto porozumění pak i já mohu říci dítěti NE bez výčitek. 



Můžeme dětem způsobit trauma

S touto myšlenkou se u rodičů často setkávám. Já sama jsem vyrůstala v rodině, kde to moje mamka měla téměř jako životní poslání - nezpůsobit mi trauma. Neskutečně se snažila. Až z toho vzniklo spoustu nedorozumění a traumat. Jako rodiče nemůžeme ochránit naše děti před traumaty. Často si mylně vykládáme, že když před nimi budeme tajit emoce, tak je tím ušetříme. To samozřejmě není pravda. Děti naše emoce cítí a pokud je schováváme, učíme je, že i oni jednou budou muset emoce schovávat. Když tedy dítě řekne, že má z něčeho strach, rodič ochranář začne dítěti strach vymlouvat. Bude ho chtít uchránit strachu. Rodič, který má schopnost být ve spojení se svými emocemi, bude dítěti rozumět a nebude ho muset přesvědčovat, že strach není v jeho situaci opodstatněný. Takový rodič dítě mnohem lépe vyslechne a bude mít otevřenou mysl dítěti nabídnout pomoc. 

Jak jsem již psala v minulé kapitole na téma vztahy s rodiči, děti si vytvářejí traumata v úplně běžných životních situacích. Když budu mluvit z mé zkušenosti dítěte a také ze zkušenosti některých mých klientů, trauma vzniká například v momentě, kdy rodič přijde dítě pozdě vyzvednout ze školy nebo z kroužku, trauma může vzniknout tím, že dítě jde do školky, první den ve škole, tím, že rodič vezme na výlet jen jednoho sourozence a druhý zůstane doma, tím, že rodič dá dítě pohlídat, protože si potřebuje něco zařídit, tím že rodič věnuje pozornost něčemu jinému, třeba svému koníčku a tak podobně. Tedy už jen z tohoto příkladu je jasné, že rodič má nulovou šanci traumata dítěte ovlivnit. Tohle vše, co jsem popsala, jsou situace, které jsou součástí běžného života. Nejde se jim vyhnout. Nemůžete přeci žít tak, že se budete odsuzovat za každou činnost, za každý pohled, za každý tón hlasu, který se vašemu dítěti nelíbí. Pokud máte strach z toho, že traumatizujete své dítě, pak musíte vy jako dospělý pracovat se svým strachem. To přinese vám i vašemu dítěti nejvíce užitku.

Znám rodiče, kteří ze strachu, že traumatizují své dítě, neumí říci dítěti NE. Mají strach z reakce dítěte. Pak je to strach z reakce dítěte, se kterým je potřeba pracovat. Protože jako rodič, jako člověk, se musíme naučit říkat NE, abychom mohli sami sobě říci ANO. 

Dítě tedy od traumat ochránit nemůžeme. Co však můžeme je, že budeme pracovat na našich vlastních problémech. Tím budeme poznávat své vlastní chování, budeme sami sobě více rozumět, budeme měnit naše reakce a tím pádem se změní i vztah s naším dítětem. 

Pokud jsme k dítěti násilní, ať už slovně, fyzicky nebo v myšlenkách, ubližujeme tím hlavně sami sobě. Dítě nám možná jednou promine, ale my sami? Dokážeme si odpustit? Jakýmkoliv násilným projevem si tedy přiděláváme spoustu práce. Nejen že se cítíme v celé situaci špatně, ale pak navíc přijdou výčitky a pocit viny. Je důležité nebýt k dětem násilný, a to zvláště pro naše vlastní zdraví. 



Co tedy můžeme pro naše děti udělat

Frustrovaný rodič, vystrašený rodič, stěžující si rodič, rodič, který se neumí radovat, rodič s uzavřenou myslí a jedním úhlem pohledu, nervózní, přepracovaný a unavený rodič bude na dítě reagovat podrážděně, tedy násilně. I kdyby to mělo být pouze v myšlenkách. Každý z nás, když je ustrašený, nejistý nebo unavený, tak se lehce rozzlobí. Není příjemné být v naší společnosti. A děti v ní být musí. Alespoň do určitého věku. Proto je tak důležité, aby rodič pracoval na svém vnitřním klidu, na svých traumatech. Protože tím pak bude automaticky lepším rodičem. Kdyby se každý rodič zabýval sám sebou a nespekuloval nad tím, jak ochránit své dítě před traumaty, pak bychom žili ve spokojených a citlivých rodinách. Na tuto práci není nikdy pozdě. I kdyby naše děti už byly dospělé, když se začneme zabývat sami sebou, naše vztahy s dětmi se mohou zásadně změnit. S tím, jak se měníme my, se budou měnit i naše (třeba už dospělé) děti. Je to až zázračný proces, který jsem tolikrát pozorovala u svých klientů. Vznikne nová intimita, ubude hádek a přibude upřímné sdílení.

To nejdůležitější, co můžeme pro naše děti udělat je, že se budeme zabývat sami sebou, našimi způsoby chování, našimi zraněními, problémy a že se budeme učit jak být přítomní s našimi emocemi, aniž bychom si je vylévali na našich dětech.

A na závěr poznámka. Někteří rodiče si myslí, že stačí, abychom si naše zranění a emoce nechali sami pro sebe a nezatěžovali tím naše děti. Tak to určitě nefunguje. Dítě vidí a cítí vše. Když nás něco trápí, dítě to cítí, když nejsme spokojení, dítě to cítí, když máme strach, dítě to cítí. Tedy i kdybychom nic neřekli a snažili se chovat ,,normálně”, nepomůže to. Ta jediná cesta je dívat se sami do sebe, proč se cítíme tak jak se cítíme, proč se trápíme atd. a díky tomu zažívat více a více radosti a svobody v našem životě. 

Navíc, když si začnete řešit vaše vlastní ,,traumata”, pochopíte, že si i vaše děti jednou budou moci řešit ty své. A že je to jejich cesta, od které je nemůžete ochránit. 


Orientace na dítě


Pokud se jako rodič orientujete na dítě a vše se ve vašem životě točí kolem dětí, pak se můžete podívat na to, kde zanedbáváte sami sebe a čeho se bojíte že by se stalo, pokud byste začali dělat více věcí pro sebe. Toto je velmi citlivé téma a každý z nás má jinou úroveň toho, co opravdu chce pro dítě dělat a co chce dělat pro sebe. Existují extrémy, kdy se rodiče vzdají všeho ve prospěch dítěte a naopak, kdy se rodiče nevzdají téměř ničeho, i když mají děti. Neexistuje nějaká míra, která by platila pro všechny z nás. Proto porovnávat se s jinými nemá význam. Je důležité, abyste našli odpověď sami pro sebe. Co je pro vás důležité? A pokud to neděláte a chtěli byste, pak je nutné podívat se na strachy, které vám v tom brání. Vyčerpaný a nešťastný rodič není ,,dobrý” rodič. 


Je to důležité i pro naše děti, abychom se postarali sami o sebe. Když se setkám s rodiči, jejichž život se točí jen kolem dítěte, většinou za tím je nezpracovaná bolest z jejich vlastního dětství. Je to asi tak. Pokud mi něco v dětství chybělo a pokud se mi něco v dětství nelíbilo, ale nikdy jsem si to nezpracovala, pak toho budu chtít uchránit své děti. To je však reakce na mou nezpracovanou bolest a vycházím ze strachu. Pokud si toto téma zpracuji, pak mi možná dojde, že moje dítě nepotřebuje to, co jsem já sama nedostala a že tím, že mu to nutím, dělám vše jen horší. Že tím, že se ho snažím něčeho uchránit mu více ubližuji, než pomáhám. A také tím komplikuji život sobě. Každý z nás se obětuje pouze do té míry, do které se obětovat chce, nebo do té míry, do které nás řídí naše vlastní strachy. Co by se stalo, kdybychom se obětovali méně? Nebo vůbec? Vyčítat to pak zpětně našim dětem je bláznovství! 



Generační rozdíly

Miluji toto téma. Přijde mi naprosto fascinující, jak má každá generace jiný pohled na život a jiné hodnoty. Naše děti vyrůstají v jiném světě a my je nikdy nepochopíme. To vůbec nevadí. Nejsme tady od toho, abychom je chápali. Na to mají své vlastní kamarády. Můžeme však jejich světu přihlížet a pokud to dokážeme, tak do něj s nimi na chvíli i vstoupit. Nechtějte po svých dětech, aby žili váš svět. To není možné a nebylo by to ani dobré. Je to o respektu dvou odlišných světů. 

Když nám do výchovy dětí mluví naše rodiče, potýkáme se s tím samým. Rozdíl generací. Je dobré je respektovat a někdy mají i skvělou radu. Nemusíme je však následovat a přesvědčovat o našem světě. Nepochopí to. Je to na nás, jak si to nastavíme a nakolik necháme naše rodiče, aby nám mluvily do výchovy. A nakonec jejich mluvení do výchovy není problém, pokud si nemyslíme, že bychom to tak opravdu měli dělat, nebo pokud je chceme přesvědčit o naší pravdě, nebo pokud se jim chceme zavděčit. To je opět naše vlastní vnitřní práce. 

To samé platí, pokud máte děti ve školce nebo ve škole, kde jejich učitelé nesdílí vaše hodnoty. Je dobré si uvědomit, jaká jsou generace. Budou mít na vaše děti velký vliv, to nemůžete kontrolovat. Nemůžete také měnit školu nebo školku stále dokola. Je dobré si uvědomit, že občas jako rodič můžete zasáhnout - postavit se za vaše dítě - a občas budete bezmocní. V takovém případě musíte ujistit své dítě, že za vámi vždy může přijít a pokud se mu nebude ve škole něco líbit, nějaké chování, že vám o něm může kdykoliv říci. Budete tak chápající a podporující rodič. A to je úžasný rodičovský úspěch. 


A nakonec….oblíbené téma


Moje dítě skončí na drogách

Na toto téma jsem přizvala mého manžela s jeho dlouholetou praxí se závislými klienty a také s výchovou jeho dvou dětí. 

Pokud dítě vyroste v rodině, ve které se odehrávalo násilné a závislé chování, jako fyzické násilí, zneužívání, alkohol a další, kde se dítě cítilo v ohrožení a samo, pak je určitá pravděpodobnost, že si dítě vyvine strategii, jak tuto bolest utlumit. Tou strategií bude nejspíš alkohol, drogy nebo jiná závislost. Proto je tak důležité naučit se pracovat s naší bolestí, vstoupit do ni a integrovat naše zranění, abychom nemuseli nacházet utlumení bolesti jinde. Závislost může také být přehnaná starost a pečování o druhé.

Pokud jste vy sami vyrůstali v rodině s násilím nebo s alkoholem, budete i vy sami mít vyvinuté závislé strategie, i kdybyste se alkoholu nikdy nedotkli. Je důležité se na tato témata dívat, protože je jinak nevědomky skrz vaše chování předáváte dál.

Můj manžel tvrdí, že jako rodič nemůžeme naše dítě ochránit od závislosti. Jako rodiče máme jen velmi malý vliv na to, jakým způsobem se dítě postaví k bolesti, kterou prožívá. Je iluze myslet si, že jako rodiče máme tu moc tohle zastavit. To nejlepší, co pro naše dítě můžeme udělat je to, že vytvoříme bezpečné prostředí, aby se na nás dítě mohlo obrátit, když bude chtít naši podporu. Bezpečné prostředí nevytvoříme křikem, obviňováním a zákazy. Když se naše dítě cítí milováno, může za námi v krizi přijít. 

Je to velmi komplexní téma a existuje spousta podpory pro rodiče, jejichž děti jsou závislé. Podpora profesionála a sdílení zkušeností s ostatními rodiči ve stejné situaci je důležitá, protože nás naučí něco nového. Otevře nám oči a dá nám odpovědi, které hledáme. 

Sociální média, telefony, tablety, video hry a podobně jsou pro nás jako rodiče něčím novým. Nerozumíme tomu, ale často se k tomu stavíme, jako bychom věděli, co je pro naše dítě nejlepší. Tady bych opět zmínila odstavec o rozdílu generací. To, že si myslím, že video hry jsou pro mé dítě škodlivé, nebo že čas na iPadu je ztracený čas, to mě od mého dítěte jen vzdálí. Pokud chci s mým dítětem mít hezký a blízký vztah, budu do tohoto světa muset vstoupit. Budu se o něj muset začít zajímat. Nechte si od dítěte vysvětlit, co mu tento svět přináší, proč je tak důležitý a pokuste se do něj skrz vaše dítě nahlédnout. Přestaňte ho odsuzovat. Přestaňte to vidět jako něco škodlivého, hloupého a plýtvání času. Jako rodič na to dejte časové omezení a hranici. Mluvte o tom se svými dětmi. Najděte společnou cestu. Jednou jsem pracovala s malým klukem, kterému maminka vzala iPad, když už si řekla, že to bylo příliš. Jemu nevadilo tolik, že měl omezený čas, ale vadilo mu to, že nikdy nevěděl, kdy bude muset iPad odevzdat. Stresovalo ho to, že mu byl odebrán bez respektu. Pokud zrovna podobný problém prožíváte, nezapomeňte se také podívat na to, kolik vy sami trávíte času na telefonu, počítači nebo jakým jiným způsobem ,,zabíjíte” čas. 

Já osobně bych nechtěla žít ve strachu, že moje dítě jednou bude brát drogy. Proto bych se na tento strach dívala a pracovala s ním, abych mohla žít více svobodně a abych s mým dítětem nezacházela na základě mého vlastního strachu, ale láskyplně. Možná vás to překvapí, ale na drogách a alkoholu se stanou často závisí lidé, kteří jsou velmi úspěšní, bohatí, šaramantní a talentovaní. 


Milujte vaše děti, buďte otevřeni jejich světu a pracujte na svých vlastních problémech. Tím se přirozeně stanete tím nejlepším rodičem.