Vztahy s našimi rodiči

Klasická terapie posledního století se zabývá vztahy s našimi rodiči jako původu všech našich problémů, traumat, nastavení a vzorců. Při mé práci sama se sebou a s mými klienty jsem přišla na to, že přestože si opravdu v raném věku vytváříme vzorce chování, nemá to s našimi rodiči zas až tolik společného. To, jak s námi naši rodiče zacházeli, není původem našeho trápení. Nemluvím teď o rodinách, kde dítě bylo v určitém ohrožení života nebo v jeho rodině docházelo k zanedbávání jeho základních potřeb. Například v rodině kde byl alkohol, násilí a další. Mluvím tu o běžné rodině, ve které většina z nás vyrůstala. 


Proč nám rodiče nezpůsobili naše traumata


Jako děti neznáme svět. Nevíme co jak funguje. Naše největší učení v předškolním věku se odehrává v prostředí naší rodiny. Snažíme se na základě chování ostatních zjistit, kdo jsme. Je to běžný lidský vývoj. Identifikujeme se na základě toho, jak reagují ostatní. A právě v tom vzniká naše trápení. Nejdříve pozorujeme reakce rodičů a pak posloucháme i jejich slova a věříme, že to co říkají, je naprosto pravdivé. Věříme jim. Proto když se na nás rodič rozzlobí, budeme hledat význam jeho reakce u sebe. Okamžitě nás napadne, že jsme něco udělali špatně. Jako děti neuvidíme, že náš rodič je frustrovaný dávno před tím, než na nás zvýší hlas. Že je možná frustrovaný velkou část dne. A tím pádem je jasné, že ta frustrace nemá s námi nic společného. Jako dítě si ji však musíme vyložit jediným způsobem. Náš rodič je frustrovaný kvůli nám. Tento moment se dál rozvíjí. Dítě chce šťastného rodiče, protože chce zažívat více lásky, radosti a pocitu bezpečí. Když je rodič frustrovaný, dítě cítí rodičovu nepřítomnost a cítí se opuštěné a nemilované. Proto bude chtít po rodičovi, aby byl šťastný. Brzy se nastaví mechanismus, kdy dítě zjistí, že když sní celou večeři, rodič nebude frustrovaný. Dítě vypozoruje další cesty, jak udělat rodiče šťastnějšího. A bude se o to snažit. Tento zvyk bude dítě trénovat k naprosté dokonalosti a původní myšlenka -  že chování našeho rodiče nemá s námi nic společného, se úplně vytratí. Najednou jsme středem všeho - štěstí i neštěstí - našeho i ostatních lidí. Začneme žít v kontrole a velké nesvobodě. Budeme přizpůsobovat naše chování a manipulovat. Staneme se mistry. Toto celé je přirozený vývoj. Neexistuje rodič, který by se nikdy nerozčílil. Podívejte se jak často se my sami rozčilujeme nad běžnými věcmi. I když nemáme děti. Každý z nás se rozčiluje. V rozčilování není problém.

Tyto scénáře se odehrávají i v jiných formách. Když je například rodič nemocný, dítě ho chce uzdravit. Některé děti si navyknout naopak na tu negativní reakci rodičů. Tedy dejme tomu, že si jich rodič nevšímá nebo je zaneprázdněný, pak má dítě také možnost získat jeho pozornost tím, že začne zlobit. I to dá dítěti pocit, že není samo, protože se rodičova pozornost obrátí zpátky k dítěti. Čím více dramat jsme v rodině prožívali, tím více budeme zapleteni do těchto mechanismů. 

Proč tedy tvrdím, že to s rodiči nemá nic společného? Protože je to přirozený dětský vývoj, kdy díte začne věřit, že je středem všeho dobrého i zlého. Jako děti si vytvoříme chápání všech situací a vykládáme si je po svém. Tak si vytváříme svůj vlastní svět. Proto je tedy nutné začít se dívat na to, jakým způsobem jsme si začali náš okolní svět vykládat, abychom zjistili, proč se trápíme. 

Musíme se začít dívat na to, jakým způsobem jsme porozuměli situacím z dětství. Když se vrátíme do našeho dětského chápání, můžeme dnes, jako dospělí, vnést do tohoto procesu naši moudrost a nový pohled. Tím rozeznáme naše pokroucené vzorce chování a naše dětské usilování o lásku a bezpečí. 

Protože jsme se jako děti tyto vzorce naučili, neznáme jiný svět. Může nám být 40, ale ve skutečnosti se na svět stále díváme dětskýma očima. Můžeme si některé situace logicky vysvětlit (jako dospělý), ale jakmile dojde ke stresující situaci, přepneme do světa dítěte. Poznáme to podle toho, že budeme cítit naše emoce a naše reakce budou vycházet z našich zranění. Dětský svět. Budeme se cítit v ohrožení, budeme se cítit malincí, bezmocní a ustrašení. 

Těchto situací zažívá každý z nás denně několik. Nelze je eliminovat. Jedinou cestou je změnit náš svět z dětského (hledání lásky, bezpečí a uznání) na dospělý (uvědomění si, že to nepotřebujeme, a že si to můžeme dát sami, že jsme nezávislí na vnějším světě). Toto je naše práce jako dospělých. Odnaučit se dětskému vidění světa.


Obviňování rodičů je ztracený čas

Je úplně zbytečné obviňovat rodiče. Potřebujeme se dostat do bodu, kdy přijmeme plnou zodpovědnost za náš život a přestaneme se našimi rodiči zabývat. Čím dříve se přestaneme obracet k našim rodičům a k tomu, co si myslíme, že neudělali správně, tím dříve se v našem životě začneme posunovat. To je jeden z důvodů, proč běžná terapie nemusí zabírat. Stále dokola se zabýváme souvislostmi s našimi rodiči, snažíme se porozumět jejich chování, místo abychom se zabývali sami sebou a našemu porozumění světa. 

Jednou mi jedna psycholožka řekla, že moje mamka je původem nastavení, které v hlavě mám. Že ji vlastně napodobuji. Je to určitě zajímavá informace, ale ve skutečnosti mě nikam neposunuje. Potom mi řekla, že se tohle myšlení musím odnaučit, abych to mohla změnit. Ale už mi neřekla jak. Proto dotazování na mé myšlenky je pro mě něco, co perfektně funguje. Vrací mě to zpátky k sobě a tím, že se dotazuji na ten můj svět, tyto navyklé vzorce se sami rozpadají. Je to ve skutečnosti velmi jednoduchá cesta s velmi rychlými výsledky. Nezabývám se někým jiným, ale sama sebou. 

Když se začneme zabývat sami sebou a naším světem, přestaneme žít v bolesti a začneme žít v lásce. Především v lásce k nám samotným a k ostatním.

Nemusíte vašim rodičům odpouštět, nemusíte se jimi vůbec zabývat. Můžete začít pracovat s vašimi současnými situacemi. Proč? Protože dokud své dětské chápání nezměníme, stále žijeme v dětském světe. Naše dětství žijeme stále dokola, právě teď. Když se jednou něco naučíte, budete to dělat stejným způsobem. Až když se to přeučíte, pak budete mít na výběr. Teprve pak budete vědět, že existuje jiný způsob.


Co se stane, když změníte svůj svět na dospělý

Přála bych si, aby to bylo jednodušší, ale není. Pro mě jsou stále některé věci těžké a stále je prožívám pohledem a hlavně pocity malého opuštěného dítěte. Nejlepší příklad je ve vztazích s muži. Kdykoliv si můj přítel našel jinou činnost nebo zájem, než mě, cítila jsem se opuštěná. Dokud jsem s tím neuměla pracovat, moje pocity byly zranění, nízké sebevědomí, strach a zlost. V tomto dětském stavu jsem chtěla lásku, pochopení a hlavně se necítit sama. Dítě si neumí samo dát lásku a pochopení. Neví jak na to. Jediné možné řešení je pro dítě získat to od rodiče. Proto jsem i já v tomto mém dětském stavu viděla jen jedinou možnost: získat to od mého partnera. K tomu, abych to získala, jsem ho musela začít manipulovat. Dělala jsem to tak, že jsem ho začala obviňovat, že mě zanedbává a vydírat tím, že odejdu. Tímto chováním jsem se snažila získat ho zpátky. Tedy chtěla jsem, aby přestal dělat to co dělá a začal mi znovu věnovat více času. Samozřejmě to nefungovalo. Nejen že jsem partnera mým chováním zraňovala, ale také jsem ho odpuzovala. Neustálým vyčítáním se ode mě musel distancovat, to byla jediná možná reakce. Já jsem svým chováním zraňovala také sebe. Nikdo se necítí dobře, když někoho obviňuje a vydírá. Cítila jsem se méněcenně a poníženě. Ne však kvůli partnerovi, ale kvůli sobě. Mému dětskému světu. Když jsem na tomto tématu začala pracovat, samozřejmě se mi vybavily situace z dětství. S mou mamkou, s mým taťkou. Tyto situace mi však sloužily jen k tomu, abych pochopila, jakým způsobem jsem si jako dítě vysvětlovala jejich chování. 


Dětská traumata

Když pracuji s mými klienty, situace, ve kterých  zažili trauma, mohou být úplně nevinné. Naše dětská traumata se rodí v momentech, kdy rodič například odejde do jiné místnosti, když vezme na klín našeho sourozence, nebo když nás zapomene vyzvednout ze školky. Proto i ti z nás, kteří měli zdánlivě bezproblémové dětství, si neseme spoustu bolesti. Protože vzniká v naprosto nevinných situacích. 

Druhým důvodem, proč si tvoříme jako děti naše traumata je ten, že naše dětské nároky na rodiče jsou nereálné. Například nechceme, aby náš rodič choval našeho sourozence, nechceme, aby rodič vařil večeři, ale chceme, aby si s námi hrál. Mám nedávnou situaci, kdy kamarádky dvouleté dítě křičelo a brečelo div mu nepraskla hlava, protože už není okurka. Jako děti nechápeme souvislosti - jako například to, že se okurka musí koupit v obchodě, nebo že se večeře sama neuvaří, že rodič musí chodit do práce atd. Jako děti nás bolí, když nedostaneme to, co chceme. Pozornost, čas s rodiči nebo třeba další okurku. Jako dospělí možná chápeme některé souvislosti lépe, ale všichni víme z vlastního příkladu, že se budeme v některých situacích chovat úplně stejně, jako to dvouleté dítě. Budeme dupat, křičet, cítit zlost a nespravedlnost, když nedostaneme to, co chceme. Rozdíl je však v tom, že jako dospělí se do těchto situací můžeme vrátit a pochopit naše chování. 

Tedy vztahy s našimi rodiči uzdravíme tím, že se začneme zabývat sami sebou.


Kulturní nastavení 

Vztah dítěte a rodiče a rodiny jako celku hraje velkou roli v kulturním nastavení. Jednu z věcí, kterou mi cestování dalo, byl právě pohled na to, jak se v jiných zemích žijí rodinné vztahy. Studium komunikace mezi kulturami na univerzitě na Havaji mi o tom dalo jasný obrázek. Přestože se česká kultura od změny režimu velmi rychle vyvíjí a mění, naše kulturní nastavení je stále velmi kolektivistické. Co to znamená? Kolektivistická kultura se zajímá více o skupinu a skupinové zájmy, než o zájmy jednotlivce. Je to nastavení, ve kterém je hlavní prvek skupina, ne jedinec. V našem případě je skupinou rodina. Rodinné zájmy jsou velmi silné a jsou považovány za to nejdůležitější. Zájem jednotlivce není podstatný. Zvláště pokud je v rozporu se zájmem skupiny. Tak například celá skupina bude těžit z určitého rozhodnutí a jedinec jako takový není podporovaný v jeho zájmech. Neustále se tedy díváme na to, jak naše vlastní rozhodnutí ovlivní naši rodinu. A to samé se od nás také očekává. V kolektivistické kultuře také není podporováno ukazovat emoce jednotlivce, protože by to mohlo ovlivnit celou skupinu. Konfrontace v takové kultuře není zvykem a vyhledává se harmonie, za cenu uspokojení celé skupiny. Komunikace probíhá nepřímo, jako čtení mezi řádky. 

Opakem kolektivistické kultury je individualistická kultura. Individualistická kultura je kultura jednotlivce, která klade důraz na osobní nezávislost, osobní úspěchy a rozhodnutí je vždy věcí jednotlivce. Komunikace probíhá jasně a přímo. Příkladem takové kultury může být USA, Austrálie, Holandsko, Velká Británie atd. 

Nezapomínejte však, že pokud je kladen důraz na jednotlivce, pak v případě problémů je také očekáváno, že si je jednotlivec vyřeší sám. Kdežto v kultuře, kde je kladen důraz na skupinu, se jednotlivec automaticky obrací na podporu skupiny, tedy rodiny. 

Toto nastavení se projevuje v mnoha ohledech našeho života. Tak například blízký vztah rodičů a dětí, rodiny si denně telefonují, sdílejí spolu spoustu osobních věcí, navzájem si pomáhají, děti se starají o své rodiče ve stáří, rodiče se starají o své dospělé děti například finančně. 

V individualistické kultuře je vztah rodiče a dítěte mnohem více nezávislý. Rodiče často o svých odrostlých dětech moc věcí nevědí, nejsou v častém kontaktu a velmi málo se navštěvují. Děti se v pozdním věku o jejich rodiče jen velmi zřídka starají. Domovy důchodců jsou něčím naprosto přirozeným. Rodiče mnohem méně mluví do rozhodnutí svých dětí s výběrem školy nebo zaměstnání. 

Toto rozdělení je nutné znát, protože nám pomůže pochopit naše české kulturní nastavení. Ano, můžete se stát individualistou, ale budete individualistou v kolektivistické společnosti. A budete rozhodně výjimkou. Mě tato znalost velmi pomohla přestat očekávat, že se celá společnost přizpůsobí mě. Místo toho jsem je začala mnohem více chápat, byla jsem ráda za to, odkud pocházím a sama si šlapu tu mou individualistickou cestičku. Je to zábava. Všichni, co se o to snažíme, jsme pionýry. 

Budete se tomu možná divit, ale nedávno jsem tu mluvila s jednou australskou ženou, která mi řekla, že její 25-leté děti ji kontaktují jednou za tři měsíce. Bylo jí to líto, že to není častěji, ale říkala to velmi smířeně. Mají skvělý vztah, ale zkrátka její děti jí teď nepotřebují. Já nevím jak vy, ale já si to nedokáži ani představit. Jako malá jsem musela kontaktovat prarodiče, psát jim dopisy, volat jim, a teď to tak mám i s mou rodinou. I když jsem bydlela na druhé straně světa, stále jsem se jim musela ozývat a bylo nepředstavitelné, že bych přestala. 

Zároveň jsou v Austrálii a USA tak velké vzdálenosti, že pokud nebydlíte s rodinou ve stejném městě, můžete zapomenout na víkendové návštěvy u rodičů.


(zdroj: Cross-cultural communication, Individualistic cultrue)


V dalším textu se zamýšlím nad podněty, které jsem od vás obdržela.


Rodič jako kamarád


Někteří z vás jste možná vyrůstali v domnění, že rodič může být vaším důvěrníkem a kamarádem. Zvláště dcera a matka. 

Podle mě je to iluze, protože rodiče nás vždy budou vidět jako děti, tedy ne jako sobě rovné a to samé platí o tom, jak vidíme naše rodiče. Já jsem takový kamarádský vztah s moji mamkou měla a nevedlo to k ničemu dobrému. Vzájemné svěřování. Vzniklo z toho spoustu nedorozumění a také mé neustálé usilování o to, aby mě viděla takovou, jaká jsem. Trvalo mi roky, než jsem se od toho odpoutala a než jsem se této role kamarádky dokázala vzdát. Podle mě tu rodiče nejsou od toho, aby byli naši kamarádi. Jsou jiná generace, mají jiné názory a vidění světa. Nevybrali jsme si je na základě společných zájmů, nebo pohledů na svět. Navíc o nás mají strach, protože jsme jejich děti. To není dobrý základ pro kamarádský vztah. Chceme s s nimi mít blízký vztah, ale cestou není kamarádství. Intimní vztah neboli blízký vztah s našimi rodiči je možný v momentě, když my vyrosteme. Tedy když se přestaneme chovat jako děti. Dojde k tomu v okamžiku, kdy od nich přestaneme věci chtít, kdy na ně přestaneme mít požadavky. Pak dokážeme mít blízký vztah s našimi rodiči. Je také dobré si uvědomit, že čím více se jim svěřujeme s naším životem, tím více nám do něj budou mluvit. Což nám často nepomůže. Protože oni to vidí svýma očima, o generaci staršíma. Takže pokud jim říkáme o našich nákupech, o našich vztazích, o našich plánech…pokud je zveme na oběd nebo se s nimi vidíme často, pak si jasně říkáme o to, aby nám mluvili do života. Tohle je jen na nás, abychom si to sami nastavili tak, jak nám to bude vyhovovat. Abychom čelili svému strachu z toho co se stane, když budeme upřímní. Je to naše vnitřní práce se k tomu dopracovat. A věřte mi, z mé vlastní zkušenosti existuje laskavá cesta. 


Jak přežít nevyžádané rady rodičů


Já jsem se naučila přežívat rady mých rodičů tím, že jsem si uvědomila, že to je jejich role.  Je skvělé že se mnou sdílí své názory! Není to o mě. Je to o nich. Rodiče mají radost, když nám mohou dát radu. Cítí se užiteční. A často toho opravdu hodně ví. Přeci jen jsou na této planetě déle než my a mají své zkušenosti. Jednou jsem pracovala na helplince The Work (neboli Práce od Byron Katie) a zavolal jeden mladý muž. Bylo mu ke 40, ale jeho maminka mu dávala rady o tom, jak by si měl najít přítelkyni, že by měl mít děti a jak je to důležité. Pomáhala jsem mu toto téma zpracovat a pamatuji si, jak mi v tu chvíli bylo úplně jasné, že tohle je prostě role rodičů. Dávají nám rady, chtějí abychom si vzali určitého partnera, abychom některé věci nedělali. Je to přirozené. Dejte jim tu možnost mít svůj vlastní názor, milujte je a věřte, že to s vámi myslí dobře. To neznamená, že se s nimi na to téma musíte bavit, že je musíte poslouchat, nebo že to musíte dále rozebírat. Můžete převést konverzaci do vtipu, nebo odvést hovor na jiné téma. Můžete jim také říct, že si poradíte, že víte jak na to a že o tom s nimi nechcete mluvit. Můžete jim také říci, že když vám s tím tématem nedají pokoj, že už příště nepřijdete na návštěvu. To pro vás však může znamenat, že je neuvidíte. Proto bych doporučovala podívat se na to, proč vás to téma rozčiluje a zabývat se vaším zraněním. 

Často si vykládáme rady rodičů jako že nám nevěří. To tak určitě není. Jak jsem už psala, rodiče to vidí jako svou roli - radit. Když se zbavíme toho pohledu, že nám radí protože si o nás myslí, že jsme neschopní, pak budeme volní. Podívejte se také na to, jak často vy radíte svým rodičům. Jak často si vy myslíte, že by měli žít jinak a dělat věci jinak. Když jim přestanete radit a vnucovat své názory, když je necháte být takoví, jací jsou, i oni vám přestanou radit. To je moje zkušenost. Ti z vás, kteří máte děti, se podívejte na tu stejnou situaci. Vždy je uvidíte jako děti. Podívejte se na to, jak často si myslíte, že víte lépe než oni, co je pro ně dobré. Jak často jim mluvíte do života, radíte a navigujete je. Máte o ně strach a chcete pro ně to nejlepší. Je jasné, že jim budete radit celý život. 


Jak přežít manipulaci

To je už trochu jiná otázka. Pokud si připadáme manipulováni, je to naše vnitřní práce, která tu na nás čeká. Musíme zjistit, jakým způsobem manipulujeme my sebe. Často to bývá opakovaná situace a téma, které se nás hluboce dotýká. Je na nás, abychom se s tím naučili pracovat a abychom komunikovali jasně. Nezapomeňte, naši rodiče, pokud budou chtít dosáhnout svého, pak použijí veškeré nástroje, které jim jsou k dispozici. Vydírání, přesvědčování, vyhrožování atd. Jsou to naši rodiče a v tomto případě je pravdou že vědí, co na nás platí. Znají nás. Takže je na nás, abychom se naučili být přítomní s našimi pocity, abychom je dokázali cítit a postarat se sami o sebe. Moje mamka mi před lety opakovala, že chce, abych žila zpátky v Česku a stěžovala si, že jsem ji nechala samotnou. Neskutečně mě to vytáčelo a vždy to vedlo k hádce. Až když jsem já začala pracovat na mém pocitu provinění, že jsem zklamala její představu, tak jsem pomalu přestávala reagovat na její poznámky. Dokonce jsem ji začala chápat a nakonec i obdivovat, že s tím dokázala žít. Když jsem si to téma zpracovala, mamka s tím úplně přestala. Lekce byla dokončena. Obě dvě jsme se naučily, to co jsme měly. Byl to můj pocit provinění, který mi způsoboval bolest. Bylo dobré přijít na to, že ten pocit provinění tam byl, i když mi mamka nic neříkala. Když to však zmínila, pocit provinění vylezl na povrch. Když jsem si ho vyléčila, nebylo nic, co by ho znovu mohlo vyvolat. Byl pryč. 


Když nám lezou na nervy

Kdo jiný by nám měl lézt více na nervy, než naši rodiče! Je to přirozené a logické. Naši rodiče nám budou ukazovat to, čím jsme nikdy nechtěli být. Zároveň nám budou spouštět všechny naše bolesti, od kterým jsme kdy chtěli utéct. Jak jsem již řekla na začátku, veškeré naše chování a vztahy, jsme se naučili v naší rodině. Myslíme si, že když odejdeme z domu, nebo dospějeme, že od těchto vzorců odcházíme. Ty vzorce jsou však součástí nás. Nemůžeme od nich tedy odejít. Když se pak s rodiči setkáme, nebo jsme s nimi v kontaktu, tato zranění se aktivují. Pamatujte si však, že tato zranění jsou vaší součástí už dlouhá léta. Pokud jste na cestě sebepoznání, tak se budete těmito zraněními zabývat a tím pádem to bude jen dobré, když vám je kontakt s vašimi rodiči spustí. Je to cesta. 


Přestaňte očekávat, že se vaši rodiče změní

Pokud očekáváte, že se vaši rodiče změní, že by měli být jiní než jsou, pak jste ve slepé uličce. Tato ulička nikam nevede. Když se však začnete měnit vy, začnete více chápat sami sebe a své vlastní chování, začnou se měnit i vaše rodiče. Přirozeně se bude měnit jejich obraz ve vašich očích. A tak dojde ke změně. Všimněte si, že vašim rodičům to jejich chování funguje. Ať už si o tom myslíte co chcete, jim to funguje. Ale vám to vadí. Vám to nefunguje. Jste to tedy vy, kdo musí hledat jinou cestu. 

Naši rodiče vyrůstali v úplně jiné době, mají jiné pohledy na svět a jiné názory. Čím dříve je necháte být takové, jací jsou, tím dříve budete svobodní. Můžete trávit celý život tím, že budete soudit své rodiče. Nebo můžete žít svůj vlastní život. Vyberte si. 


Rodiče nám dluží více lásky a uznání

Pokud se přistihnete, že sníte o tom mít jiné rodiče, než které jste měli, pak si uvědomte, že jste úplně mimo. Žijete ve fantazii a jste v roli oběti. Není na tom nic špatného, ale uvědomte si, že tím ztrácíte váš vlastní čas a možnost žít svůj vlastní život na této planetě. Navíc, není to rolí našich rodičů, aby nám dali lásku a uznání. Je to naše lekce. Když si vzpomenete na téma sebedůvěra a sebekritika, jasně tam vysvětluji, proč nám to naši rodiče nemohou dát. Opravdu si myslíte, že kdyby vás vaši rodiče více chválili, že byste měli vyšší sebevědomí a váš život by byl jednodušší? A co když byste potkali někoho ve škole, kdo by se vám smál? A co vaši učitelé a kamarádi? Co když by vás urazili a vysmáli se vám? Těmto lekcím nikdo z nás neuteče, i kdybychom měli perfektní rodiče. 

Dáváte vy vašim rodičům lásku a uznání? Určitě ne. Myslíte si, že vám ho mají dát oni a tak čekáte. Vždy, když je vidíte, něco po nich chcete. Ocenění, pochopení atd. Zamyslete se, co je to za vztah, kdy vy stále něco požadujete a ještě si myslíte, že na to máte právo. Naši rodiče si zaslouží naši lásku a naše uznání. Věřte, že když jim to začnete dávat, i oni se začnou jinak chovat k vám. Je to jako zázračná medicína. 

V momentě, když po mých rodičích nic nechci, jsem svobodná. Jsem dospělá. Mohu je vidět jako rovnocenné. A věřte mi, ani smrt mého táty mě nezastavila v tom, abych po něm přestala určité věci chtít. 

Kdykoliv po našich rodičích něco chceme, je to pro nás neskutečně bolestivé. Jsme jako zajatci. Jsme zajati v našich dětských představách, ve světě dítěte. 

To co jsme nedostali od rodičů pak chceme v práci, od našich partnerů a od našich dětí. Je to koloběh, který je zničující. My jsme jediní, kdo tohle bláznivé chování může zastavit. 


Dlužíme něco rodičům?

Na tuto otázku si každý musí odpovědět sám. Já osobně jsem našla věci, které jsem mamce dlužila. Našla jsem momenty, kdy jsem s ní zacházela nefér a kdy jsem nejednala z lásky, ale ze vzteku a ze strachu. Když jsem tyto věci objevila, mohla jsem se jí za to omluvit a to mi přineslo mnohem intimnější vztah. Nebyl to dluh, jako spíše moje neschopnost s ní zacházet jiným způsobem. Dejme tomu, že by onemocněla a já jsem zvažovala, zda se o ni budu starat. Určitě bych to nedělala z pocitu, že jí něco dlužím. Vše, co do mě investovala, ať už čas, peníze, energii, to vše bylo její rozhodnutí. Řekla ano, tím jí nic nedlužím. Ale možná bych si uvědomila, že bych se o ni ráda starala. Že bych to chtěla dát sama sobě. Pak bych to určitě udělala. Dlužila bych to sobě. 


Máme být rodičům za něco vděční?

Když jsme vděční, cítíme se dobře. Proto bych chtěla být vděčná. Když dokážeme být rodičům vděční za to, co jsme jim dlouho vyčítali, pak jsme opravdu svobodní. Cesta k takové vděčnosti je dlouhá. Tak například já jsem mamce vyčítala, že se mnou neuměla sdílet emoce, že ona sama nebyla s emocemi spojená. Tím pádem jsem ani já neuměla s emocemi zacházet. Vedlo mě to k velké bolesti, která mě přivedla na tuto cestu. Učila jsem se, jak být s mými emocemi. Je to úžasná cesta a určitě jsem se naučila více sama od sebe, než by mě mohl kdokoliv jiný naučit. Měla jsem svobodu najít si svou vlastní cestu. Jsem jí za to dnes vděčná a ona může skrz mě teď prožívat své emoce. Učí se ode mě. Je to krásné. 

To samé platí o tom, že mě mamka nikdy ,,nedodala sebevědomí”. Jednak to dnes už chápu, proč to tak je, ale zároveň jsem jí za to vděčná. Nedostatečné sebevědomí se stalo mou životní cestou. Přijetí sama sebe, sebepoznání a nalezení důvěry. Jak jinak bych to teď mohla sdílet s ostatními, kdybych to já sama nenalezla. Byla pro mě perfektní mamkou. Zároveň, protože se o mě vždycky bála, věděla jsem, že se vždy můžu vrátit domů a že mě bude mít ráda takovou, jaká jsem. Dnes můžu já dodat sebevědomí jí. A to především tím, že ji mám ráda a nesoudím ji. 


Přebírání zodpovědnosti za naše rodiče

Někteří z vás jste možná vyrůstali v rodinách, kde jste se jako děti naučili jednoho nebo oba z vašich rodičů ochraňovat. Je to velmi přirozená reakce dítěte. Chcete se cítit bezpečně a tak v momentě nebezpečí si jako dítě zvolíte tu roli, že budete rodiče ochraňovat. Může to přijít také v momentech, kdy je jeden z vašich rodičů často nešťastný nebo si často stěžuje. Může to také být pokud se vaši rodiče hádají, pokud je v rodině alkohol nebo násilí. Pokud je jeden z rodičů oběť, pak se dítě často postaví na jeho stranu. Toto chování je pro dítě strategie k přežití. Dítě si neuvědomuje, že nemůže dospělého chránit a už vůbec si neuvědomuje, že to není jeho zodpovědnost. Toto chování si s sebou neseme do dospělosti a přesně tak jak jsem popisovala před tím, tak tím zůstáváme ve světě dítěte. Musíme se začít zabývat sami sebou, abychom na toto chování přišli. Teprve pak se ho můžeme odnaučit. Je to velmi důležitá fáze naší dospělosti. Nechat rodiče, aby si žili svůj život s následky, které to má a dát sami sobě volnost, abychom my mohli žít svůj život. 

Touto lekcí jsem si prošla na mnoha úrovních a ještě dnes se do role ochranitele někdy vrátím. Naštěstí jen na chvíli. Většinou mé mamce začnu radit, nebo ji začnu posuzovat a ona se naštve. Tak vím, že jsem vstoupila do role ochranitele. Moje mamka ode mě ochranu nepotřebuje. Když ji chci ochraňovat, vidím ji jako slabou a také hloupou. Jako že ona sama si neumí pomoci. Stavím se do nadřazené role. A to není partnerství. Hned jak si to uvědomím, jsem schopná se jí omluvit. To samé platí s mou mladší sestrou. Ani ona mě nepotřebuje jako ochranitele a když jsem si toto téma zpracovala, začaly jsme spolu úplně nový vztah. Dokáži ji vyslechnout a neradit ji. A ona je se mnou mnohem více v kontaktu. To dává smysl. Pokud se cítíme zodpovědní za našeho rodiče, za jeho štěstí a spokojenost, pak to stejné budeme dělat s naším partnerem a s našimi kamarády. Často se ocitneme v situacích, kdy máme kamarády s depresí, nebo s neustálými problémy apod. Často jsme v profesích, kde přebíráme zodpovědnost za ostatní a snažíme se ,,pomáhat”. 

Když se naučíme čelit našim strachům a oprostíme se od této role pečovatele a ochraňovatele, pak dokážeme žít náš vlastní život svobodně. Už nejsme řízeni naší rolí, ale můžeme si vybrat to, co nás opravdu naplňuje.



Jaká přesvědčení nejčastěji máme o rodičích


Naši rodiče by nás měli milovat.

Měli nám dát více lásky, povzbuzení, volnosti.

Naši rodiče by měli být veselejší, šťastnější, svobodnější. 

Naši rodiče by měli mít lepší náladu, dělat co je baví.

Naši rodiče by si neměli stěžovat na život, neměli by být negativní. 

Naši rodiče by nás měli podporovat.

Naši rodiče by nás měli chápat.

Naši rodiče by se na nás neměli zlobit.

Naši rodiče by po nás neměli nic chtít, měli by nás nechat na pokoji.

Naši rodiče by nám měli důvěřovat. 

Naši rodiče na nás neměli zvyšovat hlas, neměli se na nás zlobit.

Naši rodiče neměli používat fyzické tresty, měli mít více trpělivosti.

Naši rodiče nás toho měli více naučit. 

Naši rodiče by nás měli mít rádi takoví, jací jsme. 

Naši rodiče by se na nás neměli zlobit. 


To všechno jsou myšlenky a přesvědčení, které většina z nás má. Tato přesvědčení jsou tu však pro nás, abychom je žili. Přečtěte si celý seznam a otočte ho ke svým rodičům:


Já bych měl, měla milovat mé rodiče.

Já bych měla dát mým rodičům více lásky, povzbuzení a volnosti.

Já bych měla být ve vztahu k mým rodičům veselejší, šťastnější a svobodnější. 

Já bych měla důvěřovat mým rodičům. 

Já bych měla chápat mé rodiče. 

Já bych je toho měla více naučit (o lásce a hlavně mým vlastním chováním)

Já bych je měla mít ráda takové, jací jsou. 


Pak tento seznam otočte sami k sobě:


Naši rodiče by nás měli milovat se otočí:

Já bych sama sebe měla více milovat. 

Já bych si měla dát více lásky, povzbuzení a volnosti. 

Já bych měla být veselejší, šťastnější a svobodnější (zvláště když přemýšlím nad mými rodiči nebo s nimi jsem v kontaktu).

Já bych měla chápat sama sebe. 

Já bych se toho měla více naučit.

Já bych neměla používat fyzické tresty (sama na sobě a trestání se v mých myšlenkách), já bych měla mít více trpělivosti sama se sebou. 

….


Pokud se vám to zdá obtížné tato otočení žít, pak věřte, že stejně (nebo ještě více) je to obtížné pro vaše rodiče. Máme na výběr. Můžeme do smrti čekat, že nám to dají naši rodiče, nebo se můžeme rozhodnout pro svobodný život a žít ta otočení. Naučit se to dávat sami sobě a také to dávat ostatním. Zvláště našim rodičům. Ne z důvodu, že by to bylo správné, ale z čistě sobeckého důvodu. Protože když máme rádi naše rodiče, je nám dobře. Cítíme se dobře. 


Na závěr..


Na závěr chci napsat, že v našich vztazích vycházíme často z toho, co je správné a co není správné. Co by se mělo a co by se nemělo. Například, nemělo by se lhát, na děti by se nemělo křičet atd. Všichni se shodneme na tom, že to nemáme rádi. Rozdělení na dobré a špatné, na správné a nesprávné...je výmysl našeho ega. Je to způsob, jakým naše ego bojuje o svou existenci a způsobuje nám skrz to spoustu trápení a nesvobody. Když se ve vztazích oprostíte od tohoto pohledu, přestanete soudit veškeré chování jako správné a nesprávné, pak budete svobodní. Budete také mnohem více milující. Zvláště ve vztazích s našimi rodiči se uchylujeme k tomuto hodnocení. Zkuste malou meditaci. Vzpomeňte si na nějakou situaci s vašimi rodiči, která pro vás byla nebo stále je stresující. Zkuste se na ni podívat bez soudu, že chování vašich rodičů není správné. Kdo byste v té situaci byli? Co byste viděli? 


Všichni z nás máme na výběr. Můžeme strávit život v představách a v hodnocení co je správné a co ne, co by mělo a nemělo být, nebo ho můžeme žít svobodně. 

Já si rozhodně volím svobodu a provázím na této cestě již roky mnoho dalších lidí. Odměnou mi je svobodný život. Miluji ho.