Jak jsem si myslela, že musím být silná

Za tuto iluzi nikdo jiný nemůže. Žádná výchova, ani společnost. Myšlenku, že musím být silná, aby mě ostatní měli rádi a abych žila dobrý život, jsem si vytvořila v hlavě úplně sama. 

Vzpomínky mě vedou do dětství. Těžko říct, kdy přesně tato iluze vznikla. Musím být silná. Dítě si vytvoří takovou iluzi jako cestu ke získání lásky a uznání. Nějakým způsobem začne věřit, že když bude silné, život bude lepší. Že bude úspěšnější a bude více milováno. Odsoudí ,,slabost” a odhodí ji jako něco nepotřebného. Slabost mu nikdy nic dobrého nepřinesla, ale síla... ta dělá divy. Některé děti to určitě budou mít přesně obráceně. Budou sázet na ,,slabost” a síle se vyhýbat. Je to opačná strana stejné mince. Tragédie je v tom, že to, čemu věříme, nic neříká o tom, zda jsme opravdu slabí nebo silní. Přesto podle toho žijeme. Když věříme, že musíme být silní, budeme se podle toho chovat, budeme podle toho zacházet sami se sebou a s ostatními. Budeme tento obraz naplňovat. Je to jako bychom si na sebe vzali novou roli nebo celoživotní zaměstnání: Musím být silná. Od rána do večera a nejspíš i ve spánku to poslání naplňuji. Samozřejmě nevědomě. Protože na to, jaké to bylo před tím, si už nepamatuji. Myšlenka musím být silná tak vytvoří můj svět. Nic jiného neznám. Až jednoho dne se všechno změní, když se sama sebe zeptám: Je to pravda? Je to pravda, že musím být silná? 


U mě tento okamžik přišel úplně nečekaně jeden večer, když jsem stála před zrcadlem. Dívala jsem se na moje ramena a ruce, jak jsou silné. Udělala jsem pohyb, jako když silák ukazuje bicepsy. A v tu chvíli mi ta myšlenka probleskla hlavou: musím být silná. Zírala jsem na sebe a na můj výraz v obličeji. Potom jsem si sedla do postele, vzala tužku a papír a začala se dotazovat. Musím být silná, je to pravda? Proč vůbec chci být silná? Protože věřím, že jen tak mě budou ostatní mít rádi, že to je moje jediná forma existence. Mohu to vědět s absolutní jistotou? Že jen tak mě budou mít ostatní rádi? Chvíli jsem počkala na odpověď….Nemohu. Nemohu vědět, zda mě ostatní budou či nebudou mít rádi, když přestanu být silná. Jak reaguji, když tuto myšlenku žiji? Musím být silná…Viděla jsem sama sebe, jak jsem se tak moc snažila celý uplynulý rok být silná, být užitečná, být pozitivní, přestože jsem se v určitých momentech cítila smutná, zoufalá a naprosto neužitečná. Viděla jsem, jak si neříkám o podporu a o pomoc, jak se izoluji a zůstávám s tím sama - musím být silná. Nedávám najevo jak mi je. Ani sama před sebou. Viděla jsem, jak se snažím celý den něco dělat, něco užitečného, jak mám problém se zastavit. Lítám z místa na místo, mám plán na celý den, nestíhám. Jen abych dokázala, že jsem silná. Také jsem viděla obrazy hádek s mým mužem, kdy jsem se zoufale snažila dokázat, že mám pravdu - musím být silná - viděla jsem se jako nějakého bojovníka, který znovu a znovu dokazuje svou sílu. Viděla jsem, jak se neustále o něco snažím a předstírám, že se mě věci nedotýkají. Nedovolím si odpočívat, nedovolím si vzdát se. Viděla jsem také další obrazy z mé minulosti. Jak jsem často bývala zraněná, někým nebo něčím, ale ustála jsem to, nedala jsem to znát a potom si doma sama plakala. A pak se znovu vydala do nové bolestivé situace. Viděla jsem sama sebe krátce před úplným vyhořením v práci: musím být silná. Už týdny jsem kolabovala, ale na každého jsem se usmívala, jako by se nic nedělo. Těch situací jsem v životě měla stovky. A také jednou, když mě kamarádka osočila z toho, že se chovám jako princezna. Jak se mě to dotklo. Znělo mi to jako urážka. Já jsem přeci byla bojovník, tedy bojovnice.


Kdo bych byla bez té myšlenky, že musím být silná? Kdo bych byla bez té představy, že to je jediný způsob mé existence? Kdo bych byla ten uplynulý rok bez této myšlenky? Jak jinak bych žila celý můj dosavadní život bez této myšlenky? Seděla jsem v tichosti, měla zavřené oči a byla v meditaci. Ukazovaly se mi různé obrazy. Možná by mé činy byly stejné, ale dělala bych je s větší lehkostí. Bez myšlenky že musím být silná bych si dovolila být viděna jako citlivá, dovolila bych si říct: je toho na mě příliš. Řekla bych to také ostatním. Dovolila bych si nebojovat a místo toho o sebe pečovat. Odpočívat. Dovolila bych si být něžná a jemná. Shodila bych tu masku silné ženy. Byla bych upřímná, opravdová. To neznamená, že nejsem silná, jen bych tu mou sílu přestala hrát a dokazovat. Viděla jsem tu mou malou holčičku, která uvnitř mě křičela: vysvoboď mě!!! Já už nechci být silná!!! Chci být i křehká, něžná, chci si dovolit věci nezvládat a nebýt v pořádku. Chci být sama sebou. 


A tak jsem tu malou holčičku konečně po tolika letech vysvobodila. Za sílu se nedostává odměna. Čekala by na ni marně. Nemusím být silná. Nikdo to po mě nechce. Co kdybych nechala mého muže, aby byl silný? Co kdybych nechala více věcí na něm? Přesto bych tu pro něj byla a také sama pro sebe. Jen bez předstírání. Kdybych si mohla vybrat, nechtěla bych žít život bojovnice. Mnohem raději bych byla někým, kdo kolem sebe šíří klid. A to je opak boje. Přestat bojovat se životem a nechat se vést. Nechat se hýčkat. Nechat i ostatní, aby se o mě starali. Už nepotřebuji být silná. Chci objevovat sílu v tom, že jsem. Se vším, co se ve mě právě odehrává. Nemusím být silná. To je moje nová mantra.